Zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Cena za zkušenost (7. 3. 2025)

     Sousloví život před a život po se užívá často ve spojitosti s významnými událostmi, se kterými se v životě setkáme. A mám za to, že s dobou covidovou své opodstatnění má.

   Žijeme ve světě, v němž dynamika změn neustále narůstá. Jsme zahlcováni informacemi, v nichž zorientovat se je čím dál složitější. Přesto si myslím, že vše podstatné, jak rozumět současnému dění kolem sebe, se v našich myslích již odehrálo. Že největší zkouškou, jak přemýšlet, lidstvo prošlo právě v době covidové. Myslím, že tento čas byl dobou velké výzvy a bohužel i velkým lidským selháním mnohých.

    A myslím, že bude trvat dlouhá léta, než si uvědomíme, jakého zločinu jsme se dopustili na sobě samých a navzájem. Myslím, že, a dlužno dodat, že i s pomocí trestuhodně velmi umně vyvolávaného strachu z neviditelného nepřítele, došlo během velmi krátké doby ke ztrátě čehosi velmi důležitého. Lidské individuality. Výlučnosti, nezaměnitelnosti Člověka. Vlastností, které nás charakterizují jako tvořivou formu života. Stali jsme se PASIVNÍMI svědky útoku na samou podstatu smysluplné, svrchované existence. Pasivními účastníky procesu směřujícího k unifikaci myšlení a tím i jeho omezení.

     Víra v nesplnitelné, v pomoc zvenku bez naší spoluúčasti se pro nás stala symbolem půjčky na podmíněnou budoucnost a nejsme dosud schopni splácet ani úroky. Zapomněli jsme, že v čase, kdy se Člověk dostane do úzkých, a zvláště je-li případně ohrožena jeho samotná existence, je životně důležité uplatnit kritické myšlení. Přemýšlet o nastalé situaci v souvislostech a hned na začátku svých úvah se rozloučit s myšlenkou, že zachráněni můžeme být pouze zákrokem zvenku. S čekáním na gurua v malé uzavřené skupině, či na spasitele v celosvětovém měřítku máme přece již zkušenosti. Naše historická paměť je snad již dostatečně dlouhá na to, abychom věděli, že ke skutečné proměně přístupu Člověka k Životu nedojde ani při opakovaných změnách vlády v té či oné zemi, či po velké přírodní katastrofě, ale až poté, co projdeme osobním niterním uvědoměním, že nositelem hluboké proměny můžeme být pouze jeden každý z nás.

      Dokud budeme žít v naději, že z nás může sejmout hřích naší pohodlnosti někdo zvenku, nestane se nic. Či spíše naopak. Předáváním dalšího a dalšího dílku odpovědnosti za svůj život do rukou kohokoli, kdo prohlašuje, že je jediným, kdo si dokáže poradit s potížemi okolního světa, se jen pevněji zamotáváme do pavučiny slepé závislosti.

Myslím, že doba covidová nám může posloužit za téměř učebnicový příklad, jak snadné je ovládnout mysl Člověka. Přirozeně za podmínky, že vysloví souhlas.

A ten jsme povětšinou dali,

přičemž slovo povětšinou zahrnuje k naší nemalé škodě vysoké procento populace.

Ano, prožili jsme více jak dva roky v prostředí uměle vyvolávaného strachu. V prostředí, v němž jsme zapomněli, jak prospěšný je institut kulatého stolu a naopak, jaký dopad může mít do budoucna důsledné potlačování jiného, odlišného názoru, než je ten, který je vydáván za jedinou Pravdu. Tím, že jsme neuplatnili kritické myšlení a nahradili ho slepou vírou v dobré úmysly těch, kteří jimi neoplývali, jsme neobstáli sami před sebou. A to přesto, že jsme i během těch dvou let měli dostatek informací a tím důvodů zamyslet se, zda je vše tak, jak je nám "hlavním proudem" předkládáno. Což navíc občas, byť se zpožděním, potvrdil svým výrokem i Nejvyšší soud. Ale jak známo, lhát je snadné. A když už jsme s tím jednou začali… Lhali jsme si do kapsy, a navíc se zdá, že jsme v tom našli i zalíbení. A navíc, jak v překotně se proměňujícím světě jedna kauza v krátkém čase překryla tu minulou, trpíme i ztrátou paměti. Či dokonce ztrátou účelovou?

      Krátce před ukončením svého prezidentského mandátu Joe Biden preventivně omilostnil dr. Anthony Fauciho. Muže, který stál v čele celosvětové kampaně za očkování proti covidu jako jediné relevantní možnosti, jak zabránit šíření nemoci.

       Ale – PROČ? Proč preventivně udělovat milost někomu, kdo se nedopustil ničeho nezákonného, kdo se jen zasadil o to, aby bylo uchráněno co nejvíce lidských životů?! Tak byla přece zdůvodňována kampaň za co největší proočkovanost světové populace! NEBO TO TAK NEBYLO? Bylo to snad přece jen jinak?

        Je na místě položit si ještě jednu otázku, možná ještě nepříjemnější? Chceme vědět, jak to ve skutečnosti bylo? ANO, NEBO NE? Na tom ano či ne ale stojí naše budoucnost! Kauza Fauci je přitom jen modelovou situací a zpráva, že odstupující prezident udělí PREVENTIVNĚ milost člověku, kterému jsme se odevzdali ve slepé víře v jeho dobré úmysly, jen zapadla do řady mnoha ostatních informací, které však neměly zdaleka tak velkou vypovídací hodnotu. Čím to, že prošla prakticky bez povšimnutí? Jak to, že nevyvolala smršť dotazů na mediální scéně, kterým by vévodila otázka "tak moment, jak to tedy s tím covidem bylo?" Popustím trochu uzdu své fantazie: Je snad na obzoru preventivní milost pro předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, aby jí nehrozilo případné trestní stíhání z důvodu prosazování destruktivní politiky, mající za následek rozpad hospodářství skrze Green Deal?

       Možná ani tak nejde o ztrátu paměti, ale o neochotu přiznat si, jak snadno jsme zmanipulovatelní. Jak snadno podléháme strachu z neznámého a jak hluboko máme v sobě zakotvenou víru ve spásu přicházející zvenku. Nechceme si přiznat, že za svůj život jsme odpovědni jen sami sobě? Jedeme stále po stejné koleji a zdá se, že i stejnou rychlostí. Stále čekáme na toho, kdo nám ukáže cestu, kdo poradí a ještě lépe, kdo nás vezme za ruku a povede… abychom opakovaně po čase opět poznali, že jeho úmysly byly na hony vzdálené od našich představ. Nenecháváme se poučit historií! Těch ochotných, kteří se rádi ujímají role spasitele, se vždy našlo a nachází dost. V drobnostech i velkých věcech, vše velké se však skládá právě z těch maličkostí.

        Za alarmující považuji ne skutečnost, že co bylo před nedávným časem považováno za dezinformaci, aby se v krátkém čase prokázal pravý opak, ale naši ochotu se snadno smiřovat se stavem systematicky potlačované svobody našeho projevu. Jak blahosklonně přihlížíme tomu, z čeho bychom naopak měli tvořit pevnou kostru našeho proměňujícího se postoje k událostem, kterým tak dovolujeme, aby stále hlouběji a negativněji promlouvaly do svobody našeho bytí. Což nevidíme, jaká role je nám tím přidělována a s jakou lehkostí vystavujeme bianco šek důvěry těm, kteří si tak skrze nás přivlastňují více moci, než jim přináleží?

       Je na místě dát ve svém osobním životě větší prostor jedné z nejvíce opomíjených vlastností: Upřímnosti. Je na čase při onom pověstném pohledu do zrcadla začít si klást otázky, na něž jsme dosud nenalezli dost odvahy. Přiznat si, že žijeme ve světě, který si sami vytváříme, současně však ve světě, kterým se cítíme být stále více ohrožováni.

      Ale – čím ve skutečnosti? Čím více? Stále citelnějším násilím, či přímým válečným konfliktem? Či tím dosud nevyřčeným, kolem čeho jen nesměle našlapujeme? Kolem principiální otázky – co když je to jinak? Co když žijeme ve světě, jehož obraz si dlouhodobě vytváříme ve slepé víře na pozadí dlouhodobě a jednostranně podávaných informací?

       A nabízí se další otázka. Co považovat v současném světě za normální? Kam až jsme posunuli význam některých slov, díky čemuž se víc a víc rozevírají nůžky mezi tím, jaký obraz světa je nám vnucován jako NORMÁLNÍ, JEDINÝ SPRÁVNÝ a svědomím Člověka? Jaké vlastnosti jsou tak v Člověku potlačovány a jiné naopak probouzeny?!

     Jsme utvrzováni v přesvědčení, že žijeme v nebezpečném světě. Dlouhodobě a cílevědomě. Necháváme se tak i snadno vydírat strachem o svůj majetek, zdraví, v konci i o život. Krůček po krůčku jsme stále tvárnější a ochotnější nikoli dát najevo svůj protest, ale naopak vyslovovat souhlas s dalším (a dalším) zúžením prostoru, v němž se můžeme cítit svobodnými bytostmi. Zaštiťování se vágní formulací "ohrožení státní bezpečnosti" se stává velmi nebezpečnou mantrou současného světa. Nástrojem k zotročení mysli člověka.

       Opravdu nám nedochází, že zápas o demokracii (v současnosti však již termín rovněž velmi vágní), o svobodu bytí, je zápas věčný? Nikdy nekončící? Věčný? Demokracie je definována jako forma státní vlády založená na principu podřízení většiny menšině ve volených orgánech. Tolik teorie. Praxe je však dosud taková, že se stále nachází jedinec či skupina lidí, či dokonce národ přesvědčený o své nadřazenosti, že je víc než… a na druhou stranu této rovnice si v té či oné situaci, v tom či onom čase dosazujeme, co bezprostředně nejvíce vyhoví (případně dlouhodobě vyhovuje) našim egoistickým zájmům. Představám, jak má probíhat chod světa. A k jak tragickým důsledkům mohou vést vyhrocené představy o nadřazenosti, máme mnozí z nás ještě v paměti.

        Navíc, jsou to představy, myšlenky nesmrtelné. V každé době a v každé společnosti snadno resuscitovatelné. Probudit jen dočasně uspanou představu o své nadřazenosti je až příliš snadné. A zkušenosti z následků stejně tak snadno opomíjené. Je na zamyšlenou, proč dovolujeme, a opět až příliš často, vyhrotit situaci až na samou hranici sebe ohrožení. Proč, když, vznešeněji řečeno, i v srdci každého otroka doutná jiskra svobody.

        Před osmdesáti lety skončil (aspoň kam naše historická paměť sahá) dosud největší válečný konflikt v dějinách. Skončila však jen vřava na válečném poli. Nerozloučili jsme se s něčím podstatnějším. Se vzájemnou podezíravostí. Účelové spojenectví, které přispělo k rychlejšímu ukončení války, vzalo velmi rychle za své, začala se rodit spojenectví nová a válka pokračovala. Jen v jiné podobě. Nevzniklo jedno velké spojenectví v zájmu všech PRO, ale dílčí PROTI. V duchu známého úsloví nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Vrátili jsme se v podobenství do středověku (volba historické epochy je náhodná, příkladů je možno uvést víc), v němž se král jednoho malého království spojí s králem království sousedního proti králi za sedmero řekami, aby po pěti letech a změně situace převlékli kabáty…

       A tak se zrodil projekt s pozdějším názvem Evropská unie, který však byl, jak se ukazuje stále zřetelněji, vystavěn na chatrných základech. Zrodilo se společenství zemí (lidí, občanů!) s cílem být silnějšími, schopnějšími, konkurenci odolnějšími. S cílem mít nad druhou stranou navrch! Přitom společenství zemí s odlišným hospodářským i kulturním zázemím a s odlišnými historickými zkušenostmi. Společenství hledající smysl života v soutěživosti a žijící trvale v obavách ze ztráty životních jistot díky hrozbám přicházejícím zvenku. Horká válka sice již skončila, v našich myslích se však proměnila ve studenou. A navíc v běhu času se proměňuje ve válku tu obchodní, tu finanční, tu celní, a v posledních letech dominuje válka informační, v níž na sebe protistrany útočí každá se svým pojetím pravdy. Avšak tím, že se snažíme uhájit své pozice (jsme přece ve válce!), snahou obhájit jen své pojetí pravdy, se však ocitáme ve slepé uličce.

      Nikdy bychom neměli rezignovat na hledání pravdy objektivní, oproštěné od egoistických zájmů. Smutná či spíše zarážející je skutečnost, že přestože se prohlašujeme za svobodnou demokratickou společnost, popíráme tento princip vynucovanou snahou odsunout na okraj společnosti, či dokonce trestně stíhat nepohodlný alternativní pohled na dění kolem sebe.

         Za modelový příklad může posloužit kauza učitelky na základní škole, která se při výuce "odvážila" nabídnout svým žákům odlišný pohled na válku na Ukrajině, než jak jsme informováni sdělovacími prostředky. Obviněna byla za dezinformace, po několika jednáních osvobozena, avšak po odvolání státního zástupce proběhl další soud a výrok Nejvyššího soudu? Přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nové projednání. Důvod?

Cituji z obsáhlého rozhodnutí:

"… Obviněná si byla dobře vědoma toho, že její názory jsou v rozporu s většinovým názorem současné demokratické společnosti, čímž není myšlena pouze Česká republika, ale přinejmenším celé evropské společenství."

Spisová značka 3Tdo 706/2024;17.12.2024

         Můj pohled? Tím, že většinový názor vydáváme za objektivní pravdu, se vracíme o čtyři století zpět. 17.2.1600 byl v Římě upálen Giordano Bruno. Dominikán, renesanční myslitel, žijící v době, v níž většinový názor byl, že země je středem sluneční soustavy, případně středem vesmíru. Současně však člověk, hledající pravdu univerzální. Odhodlaný přemýšlet o světe kolem sebe v souvislostech. Byl člověkem, jehož myšlenky nebyly svázány délkou jednoho lidského života. Člověkem, pro něhož byla svoboda myšlení a svoboda projevu nadevše. Je možné člověka zabít, spálit lidské tělo, odkaz ducha však umlčet nelze. Historickou skutečností je, že ke každému skoku ve vývoji lidstva došlo díky lidem s nespoutaným duchem. Těm, kteří nepodléhali a nepodlehli většinovému názoru mocných, kteří si přivlastňovali a přivlastňují právo na Pravdu. V čase Giordana Bruna církev, dnes…

       Myslím, že největším nepřítelem Člověka je on sám. Sami sobě jsme těmi vrcholovými predátory. Že svět, v němž žijeme, je jen odrazem našich myšlenek a že řídící energií strach z budoucnosti a nedůvěra Člověka v Člověka není pro mnohé z nás snadné si přiznat. A obavy z vystoupení ze šedé zóny většinového názoru rovněž. Vždyť jde o krok srovnatelný s rozloučením se s životními "jistotami", přičemž jsme dlouhodobě a systematicky utvrzováni ve víře, že žádný lepší způsob, jak prožít spokojený život, neexistuje. Není ale samo vymezování hranic svobody slova, redukování prostoru pro svobodnou diskuzi těmi, kteří se snaží prosadit své egoistické plány dokladem toho, že jiné řešení existuje? Neusvědčují se tím sami?

      Rodící se poválečné spojenectví evropských národů provázel a provází dodnes symbol mostu, překlenující rozdíly politické, hospodářské, kulturní i jazykové. Mám však dojem, že rozpory, které se mezi jeho členy objevovaly, a které se v současné době ještě více prohlubují, mají kořeny již v době jeho vzniku. Že jsme již při zvažování, jakou výztuž použít pro dosažení co největší pevnosti betonu na mostní konstrukci, zvolili ocel. Ocel byť jakkoli je pevná, není dlouhodobě schopna nahradit potřebnou kompaktnost, jejímž synonymem je jednota, přátelství, duchovní spřízněnost, láska k Životu a nikoli jen na odiv stavěná síla a bohatství. Ocel, jakkoli je pevná, časem i koroduje a beton popraská.

        Mám za to, že postupně se drolící jednota spočívá v nevhodném materiálu na stavbu postu použitého. Za to, že jsme při volbě armatury jako nezbytného prvku při výrobě betonu použitého na jeho pilíře zapomněli na složku nezbytnou pro to, aby odolaly tlakům přicházejícím nikoli jen zvenčí, ale především zevnitř.

       Žádný svazek nedokáže odolat "zubu času", počínaje svazkem muže a ženy a rozpadem říší konče, postrádá-li duchovní základy. Jsem přesvědčen, že v pozadí našeho nezdaru (za celou dobu existence lidstva – inteligentního života) vytvořit skutečně pevný dlouhodobý svazek stojí naše uvažování limitované délkou jednoho lidského života. Netrpělivost umocňovaná egoismem mající za následek volbu krátkodobých řešení na úkor generací, které přijdou po nás. V řešení sporných událostí, které život přináší, postrádám často přítomnost ducha, přítomnost bytostí neuvažujících o okamžitém prospěchu, ale skutečných správců země, jejichž myšlenky a činy směřují k jedinému cíli: Předat jim svěřené do rukou těch, kteří přijdou po nich, s povědomím o hodnotách Života věčného.

         Skutečnost je i v tomto poněkud jiná. Hrajeme spolu podivnou hru. Stále zřetelněji se ukazuje, že jsme tehdy, v dávnověku, v čase, kdy jsme si poprvé rozbalili dárek s názvem Velká hra - Život věčný, zapomněli přečíst, zaskočeni jeho velikostí, co stojí v návodu. Jak se taková hra hraje. Díky netrpělivosti při jeho rozbalování, jen proto, abychom si už už mohli začít hrát, jsme si ani nepřečetli podtitulek:

Hra je určena pro inteligentní formu života obdařenou duší.

        A tak hrajeme každý dál tu svoji hru. Ukazuje se však, že pro leckoho dosti nelehkou. Největší potíž máme s tím, co činí náš Život na jednu stranu tak výjimečným, současně však i obtížným, neboť je provázán V KAŽDÉ SITUACI možností volby a z toho i plynoucí osobní odpovědnosti. Nikdo z nás není na světě sám a pískoviště pro hru máme k dispozici jen jedno společné. Je jím naše planeta a až příliš často považujeme tu svoji bábovičku za jedinou dokonalou. Stav současného světa, myslím, dost zřetelně vypovídá o míře naší neochoty a neuváženosti, odrážející se v pravidlech hry, která jsme si po tu velmi dlouhou dobu sami tvořili. Zapomněli jsme na to, co je pro náš život, pro naše přežití nezbytné. Jednota duše a mysli. Na to jsme si opravdu – jen hráli. A ve vyhrocující se současné situaci jako těžko poučitelné děti už hrajeme dál jen s falešnými kartami.

       Člověk oplývá mnoha vlastnostmi a všechny má možnost uplatnit v každém okamžiku volby. Mnohokrát jsme se ale přesvědčili, jak obtížné je dosáhnout JEDNOTY, převládne-li přitom v našich myslích podezíravost, povýšenost, hamižnost…

         Devadesátá léta minulého století byla naplněna příslibem, že se splní náš sen a budeme žít v zemi, v níž demokracie, svoboda slova a právo nebude jen pouhou proklamací. Uplynulo "jen" několik desetiletí a jsme opět svědky čehosi velmi znepokojivého. V Rumunsku, zemi, která patří do stejného společenství jako my, do Evropské unie, Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb, protože z jeho pohledu v něm získal největší počet hlasů nevhodný kandidát. Jeho smýšlení se totiž neshoduje s většinovým názorem EU. Precedens? Ano, vždyť jde o výrok Ústavního soudu! Je nám tím zřetelně řečeno: Ano, voliči, máš právo svobodně se rozhodnout, komu vložíš do rukou svoji důvěru, ale pamatuj, existuje ještě vyšší vůle! Výsledek "svobodných, demokratických" voleb bude vzat v potaz pouze tehdy, proběhnou-li podle představ… jak větu dokončit?

           Těch, pro něž je slovo demokracie jen přebytečnou figurkou na jejich šachovnici?

         Těch, pro něž je projev svobodné vůle "těch druhých" jen synonymem směšné    snahy změnit něco, co je mimo jejich možnosti?

          Těch, kteří konají v duchu známého úsloví, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější?

          Ověřenou platnost má však i jiné úsloví: Všeho do času.

          V roce 1989 se nám zdálo, že se po dlouhé noci a z nepříjemného snu probouzíme do nového světa. V naději, že se rodí nové geopolitické uspořádání světa, v němž svoboda a právo, základní atributy vskutku smysluplného života, budou opravdovými hodnotami a nikoli jen hesly ze slovníku. Měli jsme ještě v živé paměti, jak dokážou být totalitními režimy zneužívány. Zdá se však, že jsme těžko poučitelnými. Uplynulo jen několik desítek let a už i generace těch, kteří se narodili do "nového světa", zažívá, jak je právo ohebné a svoboda volby platná jen tehdy, shoduje-li se s narativem většinového názoru.

"… pokud by došlo k situaci, která se vymyká i těm zhrublým mravům, nebudeme soud, který zavře oči a odvrátí tvář."

Tolik reakce předsedy Ústavního soudu České republiky Dr. Josefa Baxy k již zmíněné kauze zrušeného prvního kola prezidentských voleb v Rumunsku.

       Myslím, že se čím dál rychleji dostáváme na velmi tenký led. Že již dochází k otevřenému střetu práva, zastoupeného v tomto případě tou nejvyšší institucí, se svobodou, rovněž zakotvenou v Ústavě. Že je nám přímo v modelové situaci nepokrytě sděleno, že za jistých podmínek, "přirozeně" nevyřčených, natož psaných, může být právo použito řekněme – flexibilně. Či otevřeněji řečeno, dokonce zneužito? Led už je velmi tenký a tu a tam i praská.

       Dosud největší válečný konflikt v novodobých dějinách skončil před dlouhými desítkami let. Nepoučeni však zažíváme totéž, co naši předkové. Opětovně jsme svědky nového konfliktu a znovuzrození prožilo i sousloví "konečné vítězství". Jen ve změněných reáliích. Pomalu však přicházíme na to, že usilovat o ně je a bylo od samého počátku konfliktu jen chimérou a slovo mír, které bylo ještě před nedávnou dobou téměř trestné vyslovit, se pomalu, byť nesměle, vkrádá do našeho slovníku. A naopak s despektem a hanlivě vyslovované slovo "chcimíři" (slovesná tvořivost nezná mezí), jak se zdá, pomalu upadá do zapomnění. Co však bohužel přetrvává, a co bude, myslím, ještě dlouho překážkou ve skutečném přibližování Člověka k Člověku, je nedůvěra v úmysly "toho druhého". Vzájemná podezíravost. Myslím, že volání po vítězství (nezáleží z které strany konfliktu se ozývá) sice utichá, ale v podstatě jen ustupuje do pozadí. Že důvody PRO ukončit boje jsou jen ryze pragmatické, ekonomické. Že jde jen o snahu nasadit na čas vykolejený vlak zpět na koleje, a o návrat do "starých pořádků".

        Co zůstane? Vzájemná podezíravost a vymezování hranic, kam až si jedna strana připustí tu druhou "k tělu".

       Konečného vítězství (i toto sousloví se již pomalu vytrácí z našeho slovníku při jednání o tom, čeho chceme dosáhnout) můžeme jako vrcholoví predátoři dosáhnout teprve tehdy, až přestane být nosnou energií našeho přemýšlení a tím i chování STRACH. Dokud budeme jeden druhého považovat pouze za protivníka, který přemýšlí jen o tom, jak vyzrát nad tím druhým (navzájem!), zůstane volání po skutečném míru pouhou fata morgánou. Snem, kterým jen co konflikt (ten horký) utichne, promění se v doutnající požářiště s neuhasitelnými kořeny, neboť řinčení zbraněmi v našich hlavách neustalo. Což si neuvědomujeme, že tento přistup Člověka k Člověku, touha po moci, umocňovaná představou o vlastní síle a nadřazenosti a vysněné slabosti toho druhého, je jen další slepou usychající větví dějin, lemovaných nekončícím lidským utrpením?

        Ti, kteří rozhodují, jakou cestou se vydáme, již pomalu, byť váhavě, ale přece jen usedají ke stolu. Ale budou schopni opustit přitom v myšlenkách současně bitevní pole? V uších mi zní slova nejvyššího představitele našeho státu: S Putinem se nevyjednává, s Putinem se bojuje. Přirozeně, člověk, který díky své profesi vojáka svou myslí prožil život na válečném poli, jen obtížně dokáže aplikovat demokratické principy fungování společnosti.

      Bohužel mám za to, že stůl, za kterým budou probíhat jednání o budoucím uspořádání světa, v němž je nám dopřáno žít, není kulatým stolem krále Artuše. Myslím, že nikdo z přítomných nenabídne čestné předsednictví duchovní podstatě našeho bytí. Mnohé nasvědčuje tomu, že se z dosaženého příměří stane jen tikající bomba, která nás usvědčuje z našeho zdeformovaného myšlení. Tím, že opomíjíme duchovní stránku Života, tím, že nepovažujeme Život za Dar a tím, že primárně vnímáme Život jako tíhu, jen trvale bojujeme o přežití. A nejednou a po dlouhý čas doslova. A jak jinak než na úkor toho druhého. A toho druhého, coby vrcholoví predátoři, považujeme za lovnou zvěř.

       Opětovně se zamýšlím nad tím, jak jsme nepoučitelní. Což si nepamatujeme, jak efektivně fungoval princip pomalu vařené žáby v době covidové? Což si opravdu neuvědomujeme, že v současnosti prožíváme totéž, jen na pozadí čehosi daleko nebezpečnějšího? Jak manipulativně, a dlužno přiznat že mistrně, je nám podsouvána reálná možnost třetí světové války? Jaderné?

        Jak se bez protestu (prozatím) smiřujeme s rostoucími výdaji na zbrojení? Jak se rétorika současných vrcholných evropských politiků začíná již nikoli jen podobat rétorice muže, kterému klademe za vinu, že stál v pozadí dosud největšího válečného konfliktu na starém kontinentu? Vzpomínky na miliony obětí a všechno utrpení s tím spojené již vyšuměly? Blíží se snad doba, v níž budeme vyzváni, abychom připojili svůj podpis (samozřejmě dobrovolně!) pod výzvu… nechce se mi větu dokončit. A jak jinak – v duchu hesla, které má řada z nás ještě v živé paměti: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

         Jen si nejsem jist, zda stav duševní prázdnoty, duchovní vyprahlost má za následek, že žijeme trvale ve stavu ohrožení, či je tomu naopak. Každý konflikt v přítomnosti má své historické kořeny a často sahají hodně hluboko. Obtížně se vyrovnáváme nejen s pocity ponížení z minulosti, ale i s pocity viny, jak nedokonale se s nimi snažíme v přítomnosti vyrovnat. A oč více žijeme v trvalém konfliktu se sebou, o to více se obracíme navenek ve víře, že pomoc přijde zvenku.

       Těžko nalezneme cestu ven z labyrintu svých myšlenek, svazovaných strachem z budoucnosti,

        dokud se budeme svými myšlenkami pohybovat v mantinelech boj- vítězství,

        dokud si neuvědomíme, že úvahami směřujícími k dosažení převahy nad tím druhým si jen prodlužujeme pobyt v bludišti,

      dokud si neuvědomíme, že silové řešení jakýchkoli potíží je jen jejich dočasným umrtvením a v důsledku toho často i jejich znásobením do budoucnosti,

       dokud si neuvědomíme, že ono biblické oko za oko a zub za zub je pouze stále obtížnějším klopýtáním po cestě se stále hrbolatějším povrchem.

        Odmítám se však rozloučit s nadějí, že si včas neuvědomíme, v čem spočívá naše naděje společná. Jakou protiváhou proti zlobě a násilí jsou vlastnosti nám všem rovněž společné, jen ve chvatu současného světa opomíjené a někde hluboko prozatím dřímající v mylné představě, že láska, lidskost, morální hodnoty nejsou v zápase o budoucnost důstojným soupeřem pro protivníka, ve kterém však paradoxně současně hledáme i spásu. Mrazí mě při pomyšlení, čím vším jsme již v minulosti prošli a jak ochotně vstupujeme do stejné řeky se zdánlivě klidnou hladinou a nedopřáváme sluchu varovným hlasům oznamujícím, jak silné a zrádné jsou pod ní spodní proudy.

        Stále častěji si připomínám známou a téměř symbolickou otázku, kterou si položil Albert Einstein: Je tento vesmír pro mne přátelský? A sám si odpovídám: Vesmír, stejně jako Jsoucno, pouze JE! A my, kteří jsme jeho součástí, jsme současně i jeho tvůrci. Těmi, kdož rozhodují o tom, zda bude či nebude přátelský. My a nikdo jiný rozhodujeme o tom, zda v neutuchající touze po konečném vítězství, ve své honbě za touto fata morgánou, budeme i nadále krev jen prolévat, či se naopak s plným porozuměním věci staneme nositeli krve modré, kolující v těle aristokrata ducha. Není důvod plakat nad rozlitým mlékem, co vše jsme dosud v životě propásli. Stejně tak ale není dobré nadále otálet. Život ve své velikosti nám trvale nabízí nespočet příležitostí, v nichž si můžeme ověřovat, že není na co čekat. Navíc – ta velká Událost, na kterou jsme až dosud čekali a o které si myslíme, že teprve přijde, již proběhla. Byl jí náš příchod na tento svět, naše zrození. Příležitostí, jak dosáhnout svého osobního konečného vítězství, jak se rozloučit se svým egem, máme každý z nás každý všední den dost. Každý všední den se může stát dnem svátečním. Stačí přitom málo – začít.

        Stačí, Človeče, ráno popřát sousedovi krásný den, přestože si myslíš, že si čistí boty o tvou rohožku.

      Stačí pozdravit cestou do práce neznámého člověka, usmát se na unavenou pokladní v obchodě.

          Stačí… a oceán, kterého je tvá kapka nedílnou součástí, ji přivítá v zářivější podobě.

Jen na toto TVÉ MÁLO čeká VESMÍR, aby i k tobě mohl být přátelský.

Takže kdy začít?

No přece TEĎ a teď a… Čas čekání již vypršel.

JE TŘI MINUTY PO DVANÁCTÉ.

7. 3. 2025

Zdroj: přeposláno přáteli od autora, Ing. Jana Konfršta