13. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Zamyšlení, vyznání, apel… Meditace o mateřštině (1. 9. 2022)

         Rodiče měli velkou, mnohasvazkovou knihovnu. V řadě vzpomínek na otce ho vidím s knihou v ruce. Možná i proto jsem i já sám zatoužil naučit se co nejdříve číst. Tuto dovednost jsem zvládl krátce po svých pátých narozeninách. Knihu pohádek, kterou jsem poté našel pod stromečkem o Vánocích, jsem už dokázal, byť ještě s pomocí, slabikovat sám. Slovo psané začalo v mém životě hrát nezastupitelnou roli velmi brzo a mám v sobě dodnes hluboce uchovanou vzpomínku na setkání s Vladislavem Vančurou. Bylo mně třináct, čtrnáct let. Kterou jeho knihu jsem držel v ruce, si nepamatuju, ale způsob jeho vyjadřování mě doslova uhranul. Možná právě proto jsem mu přisoudil titul "mého spisovatele". A díky němu jsem si poprvé uvědomil, jak je důležitá slovní zásoba a jak důležité je učit se s ní zacházet, chce-li člověk někoho opravdu oslovit. Život můžeme prožít mnoha způsoby. K tomu, abychom uspokojili své základní životní potřeby, rozvinutou slovní zásobu jistě nepotřebujeme. Rozhodující ale je, jaký postoj si k mateřštině od útlého věku budujeme, k čemu nám má jazyk v životě sloužit. Klademe-li si otázky o smyslu své přítomnosti tady a teď, hledáme-li pravdu již v samotných kořenech slov, tu se nám začne otevírat bohatost jazyka ve své neskonalé významové košatosti. V opačném případě se pomalu a jistě začneme utápět ve frázovitosti, plochosti v přístupu k životu i ve volbě skladby slov. Sám se tak člověk prozradí, "nenabízí" se mu totiž slova pravdě významově bližší.

          Dokladem budiž současná politická scéna a ke škodě nás všech i sdělovací prostředky, a to ať již v podobě mluvené či psané. Smutné přitom je, že právě ony by měly vytvářet vysoký úzus jazyka nejen po stránce lingvistické, ale současně i odhalovat morální hodnoty v mateřštině skryté.

          Je přirozené, že vše se mění. Všechny stránky života jsou v neustálém pohybu. Vždyť jen to, co se chvěje, může zůstat v běhu času pevným, řečeno volně slovy básníka Vladimíra Holana a jazyk jako živý organismus by ve strnulosti zakrněl. Avšak i zde je ďábel ukryt v detailech. O tom, jaký dopad na kvalitu jazyka již mají a v budoucnu budou mít mnohdy jistě žádoucí úpravy, rozhoduje a rozhodne jejich pozadí. Motivace, zda jsou vyvolány buď snahou "udržet krok, být in", jen nezůstat pozadu za překotnými změnami okolního světa, či se odehrávají hluboko pod povrchem věci a nejsou jen synonymem proměnlivých módních trendů.

          Nevolám po strnulosti. Mrtvolný klid byl vždy zárodkem rozkladu čehokoli. Je mi jen úzko z klesající úcty k fenoménu, za který mateřský jazyk považuji; smutno při zjištění, jakou měrou a jak rychle se v naší mateřštině zakořeňují plevelná slova, jak bez uvážení plýtváme nic neříkajícími formulacemi, jak bezmyšlenkovitě a s jakou lehkovážností si navzájem posíláme SMS zprávy bez diakritiky, byť právě ona je jedním z koření našeho jazyka, které ho činí tak vzácným. Kromě obsahu SMS zpráva v takto okleštěné podobě vypovídá o odesílateli, že adresáta nepovažuje za sobě rovného. "Jó, chtěl jsem ti říct...ale tolik času zas na tebe nemám. Na práci mám ve skutečnosti něco daleko důležitějšího. Nemám čas se s tebou zdržovat..."

         Jen neplýtvat drahocenným časem. Životem ve stavu "jen o něco nepřijít" nám však uniká cosi obtížně nahraditelného: vytrácí se to, co je v chvatu obtížně postižitelné. Přátelství se sebou samým. A oč méně se obracíme dovnitř, o to víc se snažíme vnějšímu světu dokázat, jak jsme výkonní, téměř nepostradatelní. Doplácí na to (mimo jiné) i český jazyk. Interní komunikace ve firmách s podílem zahraničního kapitálu je degradována, zneucťována zkratkami a navíc mnohdy v cizím jazyce. Mnoho slov, na něž mohl být náš jazyk hrdý, je odsouváno do propadliště zapomnění s odkazem na jejich zastaralost.

         Zcela zabránit pronikání cizích slov do českého jazyka by smysluplné jistě nebylo. O rozhodnutí, zda přijmout či nepřijmout přirozeně rozhoduje motivace - co stojí v jejím pozadí. Málo si uvědomujeme, oč přicházíme. Ochuzujeme se tak o schopnost tvořivého vyjadřování, schopnost vyjádřit své emoce, schopnost porozumět podstatě a vícevrstevnosti slov. Nestojí za zamyšlení, že jednou z cest k sobě samému je návrat k používání alespoň části slov, která již považujeme, pokud ne za starobylá, tak zapomenutá? Jsou však přitom klíčem k otevření naší genetické paměti, k oživení květnatosti našeho jazyka, jíž oplýval.

          Nejde přitom jen o to, že se z naší řeči, tím že chudne, vytrácí její zvukomalebnost. O její duchovní rozměr přichází především díky posunu významu slov, což je záměr těch, kteří jsou v současné době u moci. Těch, jejichž cílem je nám nejenom VLÁDNOUT, ale nás OVLÁDNOUT. Slova se společným kořenem, významově však velmi odlišná. V jejich mysli však splývají a, což je smutné a zarážející zároveň je skutečnost, s jakou rychlostí a v jaké míře k těmto změnám dochází.

          Právě v jejich řadách je posun významu slov nejvýraznější. Je pozoruhodné, s jakou lehkostí a bez uzardění dokáže leckterý z nich přetavit VŮLI obecnou, díky níž se toho času ocitl na výsluní moci, ve ZVŮLI osobní. A skrze jejich činy se nám význam slov proměňuje téměř před očima. Z proklamované POMOCI před neviditelným nepřítelem vykrystalizovala touha PO MOCI, SNAHA člověka OVLÁDNOUT; z vnucovaného STRACHU prostředek, jak dosáhnout ještě větší MOCI a z ní synonymum TOUHY VLASTNIT. Nejen majetek, ale v konci i člověka.

            ŽIVOTY DRUHÝCH - a těmi jsme my všichni.

A nemohlo být jinak; jiná slova, kupříkladu PRÁVO a SVOBODA se postupně "jen vyprazdňují".

          Spolu s posunem významu mnoha slov, která přitom mají být zárukou kvality tvořivého života, se současně z našeho slovníku již téměř vytratilo slovo LIDSKOST. Slovo symbolizující člověčenství, humanitu, mravnost. Slovo s obtížně docenitelnou duchovní hodnotou. Současně však slovo, které nejsou někteří z nás schopni vyslovit jinak než s pejorativním nádechem.

         Jediným řešením, tím nebojovným protestem, je nenechat se ukolébat, nespokojit se se zkratkovitým vyjadřováním. Abychom se mohli i nadále považovat za bytosti tvořivé, obezřetné při projevu "toho druhého", je čas vrátit slovům jejich původní význam.

         Svět, ve kterém žijeme, si opravdu vytváříme sami. A nechceme-li, aby nám způsob života, jeho náplň, diktovali jen "ti druzí", chceme-li ho spoluvytvářet, spolupodílet se na jeho podobě, pak není zbytí: nesmíme přestat myslet tvořivě bez vnucovaného strachu.

         Řešením je uvažovat o dění kolem sebe v souvislostech; rozvíjet myšlení, což bez rozšiřování slovní zásoby lze jen obtížně. Přitom hledání synonym v sobě skrývá radost z objevování tajů naší mateřštiny. A náš jazyk nabízí mimořádné příležitosti. Jeden příklad za všechny: slovo KRÁSNÝ je běžně používané. V příhodné souvislosti lze však použít i mnoho jiných, která výstižněji vyjádří podstatu popisovaného: skvělý, nádherný, úchvatný, malebný, líbezný, skvostný, okouzlující, milý, něžný, rozkošný, půvabný, kouzelný, vnadný, sličný, čarovný, čarokrásný, divukrásný ...

          Zkratkovitým vyjadřováním, užíváním plevelných slov či nic neříkajících frází do cíle jen dokulháme a vítat nás v něm budou jen "ti druzí".

          Jazyk může být duchovním prostředkem vedoucím ke svobodě mysli i duše, v ústech "těch druhých" se však může stát snadno i nástrojem k zotročení.

          Klíč k nápravě může nabídnout již škola a je zřejmé, jak zásadní roli v ní hraje osobnost učitele. Je velkým štěstím pro žáka, setká-li se s učitelem, jehož posláním je probudit v něm povědomí, jakým darem naše mateřština je a jak významnou úlohu v jeho životě může sehrát. V současné době však náš jazyk chudne. Zda-li se již dotkl dorozumívacího minima ukáže budoucnost a my v ní.

          Není již načase zamyslet se, jak se na tomto nežádoucím vývoji podílíme každý svým dílem? Bez přiznání vlastní odpovědnosti ztrácíme i díl své osobnosti! a její možné zachování jde ruku v ruce s trvalým uplatňováním tvořivosti a snahou co nejpřesněji zformulovat, vyjádřit myšlenku. Osobitost každého národa se vytváří po věky a pohled zpět do historie vypovídá, jakou měrou se na ní podílela i tvořivost vložená do mateřského jazyka. Úcta k jazyku vypovídá o duši národa. Skrze svoji ochotu vyhledávat synonyma s cílem co nejpřesněji vyjádřit podstatu děje o sobě podáváme zprávu, nakolik se cítíme bytostně spjati s duchovním odkazem našich předků.

         Laskat se se slovy, procítit, co jim každému bylo vloženo do vínku, je jedna z možností, jak zabránit, aby duchovní stránka života neumírala na úbytě.

         Je dobré mít na paměti, že při návratu do času, v němž se slova rodila, se ocitáme v době, kdy z pohledu našeho vnímání končil čas mýtů a začala se rodit historie. Ostatně - nestojí za připomenutí, co stojí psáno v Knize knih, Bibli? Že na počátku úsvitu věku dějin bylo SLOVO? Na počátku TVOŘIVÉHO života a dovolím si doplnit, že života, jehož jsme my, obyvatelé naší planety, pokračovateli? A tím, že užíváme SLOVA, jejichž dávní předkové se narodili již za přítomnosti SVĚTLA, má i ono, byť je fyzikálně hmotné podstaty, ve spojení s rodícími se slovy spirituální, životodárnou hodnotu.

         Každé slovo má svou historii. Jeho zrod provázel prožitek z děje, s nímž bylo spojeno, a který si náš prapředek chtěl uchovat v paměti. Co vše se odehrávalo v tu chvíli v jeho mysli...

         A z jednotlivých slov se rodil příběh jeho života. Pro nás je cesta k dopátrání se, co které slovo znamená, proč právě tím či oním slovem označujeme tu či onu věc, vlastnost nebo děj, cestou do minulosti. Pátráním po kořenech moudrosti náš život dostává nové dimenze. Projevenou úctou k současné podobě mateřštiny tak mimoděk vzdáváme hold vynaloženému úsilí všech, pro něž každé nové slovo znamenalo totéž, co pro N. Armstronga první krok na Měsíci. V každé takové chvíli se setkal duch s hmotou. A žádné slovo nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Naopak, jeho zrod provázela energie místa a času, v němž se narodilo. Každé slovo má ve svém rodném listu rovněž vepsánu energii radosti z narozeného. Svoji hudebnost coby synonymum radosti. V jeho rodném listu nestojí jako definice strohou úřední řečí psáno: prostředek komunikace.

         Važme si každého slova, zaslouží si projevovat mu úctu skrze lásku k mateřskému jazyku; skrze ni podáváme zřetelnou zprávu o prioritách svého života.

          Mám však za to, že pravdou je spíše opak, neúcta k mateřskému jazyku se prohlubuje. Přejatá slova se rychle množí a z mateřštiny se stává jakási novořeč. Netoužím být ve spojitosti s naznačeným vývojem "in", na to mám v sobě hluboce zakořeněnou úctu k těm, kdo se v devatenáctém století či v časech dřívějších zasloužili o obnovení duchovních základů našeho jazyka. Zabránit tomu, aby se volání po obnovení přirozeného respektu k mateřštině nepovažovalo za staromilství nemohu, ale ze současného vývoje, hlavně z jeho rychlosti, je mi smutno. Myslím, že málokdo si uvědomuje, jaká moudrost je v našem jazyku uložena. Kolik jí bylo vloženo do jednotlivých slov; i to, v pozadí kolika slov je latina. Jazyk, do něhož byla po staletí vkládána zkušenost nesčetných generací. Zkušenost postupně přetavovaná v moudrost.

          Mám nepříjemný pocit z posunu významu slov o to víc, že není vnímán jako obtížně akceptovatelný, případně nepřijatelný těmi, kdož mají být na stráži při jejich obhajobě - jazykovědci z Ústavu pro jazyk český. Pravda, jsme jen malým národem uprostřed Evropy; o to více však bychom měli dbát o uchování hodnot jazyka vyznačujícího se mimořádnou možností tvořivosti a nikoli bezmyšlenkovitě či z malověrnosti přejímat slova z jiných jazyků, byť považovaných za světové.

          Necháváme se uhranout technikou, díky níž se skokově proměnil způsob komunikace mezi lidmi. Mobilní telefon nám umožňuje spojit se s kýmkoli, ať je kdekoli v jakýkoli čas. Technické prostředky rozvíjíme s narůstající rychlostí a je to právě rychlost, z níž se stala mantra současného světa. Dravost, akčnost, rychlost jsou upřednostňované vlastnosti vštěpované dětem již od útlého věku. Prostřednictvím pohádek, v nichž se jednotlivé scény prolínají s narůstající rychlostí a v pozdějším věku, jen co začnou sledovat akční filmy, jsou utvrzovány ve víře, že v životě obstojí jen ten, kdo je silnější a dravější. Neuniká nám však, že svět byl, je a vždy bude jen takový, jaký si vytvoříme? Že vždy jde jen o to, z jak jemného přediva představ si utkáme látku svého života? Zda příjemnou, hladivou, či nepříjemnou, drsnou na dotek?

          Píši o "obyčejných" věcech, vesměs známých. Mám však za to, že známých jen do té míry, jak je chceme či máme odvahu vnímat a uvažovat o nich, neboť neortodoxní pohled na věc, odlišný od obecně přijímaného, je vždy spojen s jistou dávkou osobního nepohodlí. Ono CARPE DIEM či běžně známější "po nás potopa" je životní postoj provázející člověka po celé věky. V pojetí jednotlivce opájejícího se pocitem moci a majícího příležitost ji uplatnit však může mít pro lidstvo dalekosáhlé důsledky.

          Jak souvisí dva poslední odstavce s láskou k mateřskému jazyku? Jsou popisem životního postoje těch, kteří opomíjejí duchovní podstatu života a ta je pevně zakotvena v lásce k rodnému jazyku, ve schopnosti verbálně formulovat, co duše napovídá. Vždyť o čem vypovídá jazyk technokratů moci. Někdy o neschopnosti, převážně však o neochotě zřetelně vyjádřit záměr, popsat podstatu věci. O čem vypovídá jejich užívaný slovník, jak bohatá je jejich slovní zásoba, jaká je jejich sdělnost, jaká je jejich nosná energie, o jakých vlastnostech svým projevem vypovídá... a jak se jejich slovník proměňuje v čase, jak se stupňuje agresivita jejich sdělení, tak narůstá i četnost užití slova boj ve všech jeho variantách... Jazyk se v jejich ústech stává jedním z účinných nástrojů moci. A svojí neúctou k mateřštině jim jejich úsilí usnadňujeme.

          Je to prosté: chce-li jeden člověk ovládnout druhého, vyvíjí snahu, aby ho jeho kořist zprvu následovala ve způsobu vyjadřování a v konci i myšlení. Cesta slepého následování kohokoli v čemkoli je vždy cestou opouštění sebe samého. Naděje pro přemýšlivého člověka spočívá ve zjištění, že překotný rozvoj komunikačních technologií, či stále propracovanější technologie moci sice dokáže překlenout v téměř neměřitelném čase kontinenty, ale nedokáže propojit mysl s duší. Oněch pověstných třicet centimetrů zůstává, a odvážím se tvrdit, že i navěky zůstane pro techniku zemí TERRA INCOGNITA.

          Vzdálenost technika překlenout dokáže, ale blízkost nevytvoří. A oč intenzivněji si lidé po moci toužící toto omezení uvědomují, o to agresivněji se projevují.

          Pravdou je, že technika, mobilní telefon, nabízí donedávna netušené možnosti, již dlouho neslouží jen k dorozumění se na dálku. Stal se lákadlem právě díky nim, což má za následek prohlubující se závislost. Stal se modlou, člověk se jeho prostřednictvím víc než kdykoli předtím obrací navenek a opouští tak sebe samého. Technika, o níž jsme si v době nedávno minulé mysleli, že bude sloužit ke vzájemnému sbližování, se obrací proti nám. Primárním prostředkem k dorozumění odedávna byla řeč, mateřský jazyk a jím po dlouhou dobu ještě zůstane. Aby však i on časem nedegradoval na pouhý "nástroj" k dorozumění se navzájem, je třeba o něj pečovat. Nevypovídají nádherné iluminované knihy v překrásných vazbách, na jejichž tvorbě se před staletími ještě před vynálezem knihtisku podíleli naši předkové, dostatečně o tom, jak hluboký vztah měli ke slovu psanému? Co odkážeme budoucím generacím my; dokáže potěšit jejich estetické vnímání knihovna zaplněná e-knihami? Mám se pokládat opravdu jen za staromilce, či se v mé úzkosti o SLOVO skrývá obava ze ztráty části identity našeho národa... o čem vypovídá současný jazyk v ústech vrcholných politiků... nejvyššího představitele nevyjímaje. A jak jazyk v jejich ústech hrubne, hrubne i společnost.

          Jazyk, coby svébytná bytost, má být tím, kdo vytváří žádoucí nosné pozadí pro prohlubující se duchovní zralost člověka. Je něčím, co nelze "vymyslet". Nezávisle od místa a času je něčím, co užívá skupina lidí rodících se do jednoho z koutů rozlehlého světa a majících za cíl podílet se na rozvoji génia loci "SVÉHO" životního prostoru; čímsi, co jim má sloužit nejen k porozumění složitostem okolního světa, ale především jako průvodce na životní pouti a jen díky projevované úctě k němu se kruh, v jehož středu se každý z nás nacházíme, může začít uzavírat.

          Je dobré mít rodnou řeč v úctě. Je dobré sledovat, jak se vyvíjí. Jde přeci o živý organizmus. Čeština, rodný jazyk, byla a doufám, že i provždy zůstane jedním z maturitních předmětů a v průběhu zkoušky na prahu dospělosti si ověřujeme nejen jaké máme znalosti, ale především jak hluboký máme vztah k mateřskému jazyku. Nejde přitom jen o znalosti. Chytrost, inteligence je odrazem nabyté vzdělanosti díky vynaložené píli. Ke skutečné životní moudrosti vede povětšinou delší cesta či spíše úzká pěšina, na niž vykročit a poté překonávat i všechny překážky, jimiž je lemována, nás vybízí míra osobní duchovní zralosti. A jedním ze stavebních kamenů, na nichž stojí pevnost našeho rozhodnutí, je láska k mateřskému jazyku.

          Je dobré projevovat úctu k němu a podílet se osobně na jeho kultivaci s vědomím, že každý živý organizmus vyžaduje trvalou péči, máme-li v úmyslu, aby naše přátelství bylo trvalé.

          Je dobré dávat trvale na vědomí, jak si tohoto přátelství vážíme. A jak jinak než touhou neochabovat v odhalování dalších tajů, které do mateřského jazyka naši předkové vložili.

          Současně bychom neměli zapomínat, či spíše mít trvale na paměti, že přestože tvoříme vždy v přítomném, v následující chvíli však již v okamžiku pomíjivém, podílíme se spolu se svou duší na tvorbě věčnosti a být si přitom vědomi, že jeden každý z nás má z tohoto pohledu větší hodnotu než jakákoli instituce či zřízení, jehož jsme součástí.

          Projevenou láskou a úctou k mateřskému jazyku tak můžeme vyjádřit, že DAR života nevnímáme jako samozřejmost, ale jako závazek jak umocnit jeho velikost, důstojnost jak slovem mluveným, tak psaným. Vždyť - lišíme-li se čím od animálního světa, pak nejen tím, že jsme obdařeni rozumem, ale především: přítomností duše. Chceme-li se beze studu považovat za duchovní bytosti, je na místě trvale prohlubovat se svou duší přátelství. Mít ji za přítele a nechat se jí životem provázet a trvale rozvíjet své schopnosti, jak se s ní snadněji domluvit.

          Což pojmout touhu po obnovení duchovního bohatství mateřského jazyka jako osobní výzvu; jako protest proti průměrnosti, jak k němu přistupuje nemalá část současné populace.

          Což stát se dobrovolně nositelem a šiřitelem ideje za obnovu výjimečnosti mateřského jazyka beze stínu namyšlenosti.

         Což stát se šiřitelem zprávy, že volání po "znovuobjevení" tajemství ukrytého v mateřském jazyku - povrchním pohledem neodhalitelným - je voláním po uvědomění, jak důležitou úlohu v našem životě hraje při pátrání po jeho smyslu.

          Což stát se skrze nově probuzenou lásku k mateřskému jazyku hlasatelem, že ono duchovní bohatství v něm skryté přestane být tajemstvím již v okamžiku, v němž se vydáme na cestu ho odhalit.

         Na závěr si dovolím spolu s J.A.Komenským připomenout, že přec "Všichni na jevišti jednoho velikého světa stojíme, a cokoli se na něm koná, všech se týče."

Každého z nás.

Mám za to, že položit si otázku, zda se spolupodílet na kultivaci mateřského jazyka smysl má.

                                             Jaká bude tvá odpověď?

                                                                                                                                           Jan Konfršt

1. 9. 2022

Zdroj: přeposláno přáteli od autora