9. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Měřme čas svou tvořivostí (7. 12. 2021)

V postupujícím čase se sledování hlavního zpravodajského kanálu ČT24 věnuji čím dál méně. Důvod? Přestože je veřejnoprávní a sama se označuje za nezávislou, vnímám skladbu jejich zpráv a vyváženost rovněž v postupujícím čase za minimálně varovnou. Energii, kterou šíří do veřejného prostoru, považuji pro její konzumenty za toxickou.

Závěr roku 1989 a několik let následujících jsme prožívali v porovnání s léty předchozími v euforickém stavu netušené změny slibující cosi, o čem jsme mohli dříve jen snít. Míra nabídnuté svobody, prezentované do toho času demokraciemi západního světa byla příslibem života, který stojí za to žít. Nejeden sen se však v reáliích okolního světa ukáže časem být jen snem a sen o nastolení, či spíše obnovení demokracie v naší zemi, začal dostávat trhliny poměrně záhy. Zprvu pomalu, avšak nezadržitelně. Zpočátku nepříliš zřetelně, přesto však s narůstajícím gradientem. Jako pomalu se rozjíždějící těžkotonážní nákladní vlak s dlouhou řadou vagonů naložených všemi našimi nežádoucími vlastnostmi, z nichž jedna převažovala nad ostatními. Touha po osobním prospěchu na úkor celku. Je pravdou, že demokracie jako forma vlády má k dokonalosti daleko, že vláda většiny se bude ještě dlouhý čas potýkat s nedokonalostí člověka, že kýžené vítězství nad jeho egoizmem je prozatím za horizontem. Za alarmující bychom však měli považovat skutečnost, s jakou rychlostí se vyprazdňuje význam samotného slova demokracie. S jakou mírou přezíravosti je princip vlády založený na jeho významu ve prospěch většiny nikoli využíván, ale zneužíván. A s jakou lehkovážností právě ona většina toto konání akceptuje. Jak bezstarostně legalizuje nejen neetické, ale i protiprávní postupy výkonu moci, přestože tím ztrácí svoji kredibilitu.

Velkou Británii, byť je konstituční monarchií, vnímáme jako kolébku demokracie, která se jejímu pěstění věnovala nepřerušovaně dlouhá desetiletí, staletí. Přesto - v jakém stavu se nachází dnes? V jakém stavu se nachází celý demokratický západní svět? Ten, ke kterému jsme po dlouhá desetiletí mohli jen obdivně vzhlížet. Čím se v současné době liší od režimů nezastíraně autokratických? Jedním z nejcharakterističtějších rysů demokratického režimu je svoboda slova, projevu. Ta, je-li vyvážena přirozenou odpovědností za činy, jež ji provázejí, potvrzuje duchovní podstatu života. A je to právě svoboda slova, základní měřítko kvality smysluplného života, která je dnes - a jsem na vážkách, jak větu dokončit - koho vlastně, nepokrytě potlačována. Žijeme pojednou v době, kdy je člověk perzekuován za svůj životní postoj a co je ještě smutnější, současně jsou pošlapávány právní principy, na nichž mají být vystavěny základy skutečně demokratické společnosti. Budování svobodné společnosti trvá řadu let, podílí se na ní mnoho generací, avšak stačily necelé dva roky a svět se sjednocuje pod pláštěm autokracie. I to je jeden z nežádoucích dopadů globalizace.

V potlačování opozičního názoru, odlišného pohledu na věc, ve volbě silových nástrojů moci se však paradoxně, avšak zákonitě, projevuje slabost každého režimu, který tápe, neví si rady, není schopen smysluplně se vyrovnat s potížemi, které život přináší. Jen proto volí kroky, mající za následek prohlubování propasti mezi poslušnými a těmi, kdo se slepou poslušnost odmítají. Smutnou zákonitostí je, že právě v takových chvílích se probouzejí noví Savonarolové nikoli nabízející, ale fanaticky věstící jediné řešení přinášející jedněm spásu, druhým zatracení. Proměňuje se jen forma plápolající hranice. Historie se začíná opakovat nepříjemně často. Chybí odvaha sundat si brýle mámení a pohlédnout realitě do očí.

Trpíme mnohem závažnějším onemocněním než nemocí, o níž je nám vnucována představa, že ohrožuje naši samotnou existenci. Dlouhodobě trpíme nemocí mnohem nebezpečnější, a tou je krátkozrakost uvažování, zahleděnost do sebe. Klíč k řešení spočívá v pochopení, co v sobě skrývá často citovaná otázka, kterou si položil Albert Einstein. "Je tento vesmír pro mě přátelský?"

Dovolím si otázku rozšířit. Jsem, jsme schopni se s vesmírem, s planetou, na níž žijeme, jsme se s ní schopni spřátelit natolik, abychom se nemuseli cítit ohroženi, ohrožováni jinou formou života, která tu žije s námi? Která tu žila navíc dávno před námi? Nebo jsme, či budeme i do budoucna natolik zahleděni do sebe, do výlučnosti svého postavení, že budeme i nadále vnímat jakoukoli jinou formu života nebezpečnou pro naše výsadní postavení? Mám za to, že řešením současných, a nejenom současných obtíží je respekt k Životu. V uvědomění si jeho podstaty, jeho smyslu. Odpověď na otázku po smyslu života leží přirozeně (?) kdesi v daleké budoucnosti. Hledáme ji ostatně od počátku své existence. Přesto - pátráním po ní jsme se schopni natolik zpřítomnit, že jsme schopni nalézt klíč k řešení i obtíží současných. Ano, vesmír může být přátelský, můžeme se s ním spřátelit, můžeme... Stačí vystoupit ze své zahleděnosti, stačí odložit strach, stačí si připustit konečnost svého bytí, stačí odložit strach ze zítřka, stačí ho programově nešířit, stačí ... Všechna ta "stačí" směřují k jedinému. K uvědomění si, jakou moc a sílu má myšlenka. Energie, která však dokáže stejně tak tvořit jako bořit.

O důsledcích svého konání rozhodujeme volbou postoje. V neustále se obnovujícím přítomném okamžiku se rozhodujeme, jakou cestou se vydáme, vydáváme. Všichni máme zapsáno v Knize svého života, jakou cestou jsme se v tom kterém okamžiku vydali. Zda cestou tvoření nového, či ničení dosud vytvořeného. Přitom zkušenost s tím, jak nesrovnatelně snadnější je zbořit svůj sen, své představy o budoucnosti oproti tomu, kolik času vyžaduje, než se naplní, máme všichni. Je dobré uvědomit si přitom cosi velmi důležitého a současně opomíjeného. Naplňování našich snů se odehrává v mnohdy nepříliš příznivých podmínkách okolního světa, náš sen o lepším příštím oproti tomu ve světě energeticky o mnoho řádů jemnějším, myšlenkovém. A z této zdánlivé disproporce plyne naše netrpělivost, nespokojenost, jak pomalu ke splnění našich představ dochází.

Klíčem ke zklidnění, k přijetí popsaného je uvědomění, že o ČEMKOLI PODSTATNÉM nerozhodujeme jen sami, a přitom k naplnění ČEHOKOLI PODSTATNÉHO bez nás samotných nedojde. Z každého z nás se může v daném okamžiku stát ona pověstná poslední sněhová vločka. I z tebe... a tebe... a kulička se začne kutálet z kopce a již není síly, která by lavinu zastavila. Může se tak stát nečekaně, a přesto zákonitě.

Žijeme v převratné době. Prohlubující se polarizace společnosti klade na každého z nás zvýšené nároky. Jsme stavěni před stále vyhrocenější volbu, zda říci ANO či NE. Potlačit hlas svědomí a podvolit se narůstajícímu tlaku se často jeví možností jedinou. Je jen otázkou času, onoho nelítostného soudce, prokazujícího, že jedinou nejenže nebyla, stáváme se tak spolupachateli potlačování svobod. Svědomí ale jednou dohoní každého z nás. Možná by stačilo připomenout si větu v jistých chvílích právě ve světě práva velmi nepopulární: neznalost zákona neomlouvá.

Jít cestou restrikcí je jistě snadnější, ke konečnému řešení však nevede. Probouzí totiž strach a v nemalé části populace budí i přirozený odpor. Obojí je provázeno negativní energií, která k posílení imunity rozhodně nepřispívá. Prospěšnější by byly kroky vedoucí k naplnění věty, která si cestu do veřejného prostoru prozatím razí jen nesměle: budeme se s tím muset naučit žít. Tím? Nemáme "TO" odvahu nazvat pravým jménem? Odvahu říci si, že věta vystihující podstatu věci by měla znít jinak? "Nezbývá, než se vyrovnat se sebou?" To ovšem s sebou nese jedno. Přiznat si, že předchozí sliby o vymýcení viru jako nepřítele byly plané a je namístě vydat se jinou cestou. Dosud však mnohé nasvědčuje tomu, že pro současnou vládnoucí garnituru je přiznání si vlastní nedokonalosti nad její síly. Inu, kdo chce jen vládnout, a ne zemi spravovat, těžko se odhodlá ke kroku, který by vnímal jako osobní selhání, a ne jako výraz vnitřní síly. Ten, jehož prvotní úvahy, jak dosáhnout svého, se obrací k represím, necítí potřebu se o svou moc dělit. Nehledá řešení ve spolupráci.

Touha po prosazení svého na úkor druhého, a nezapomínejme, že těmi druhými jsme si všichni navzájem, útočí na svobodu bytí. Útok na velikost ŽIVOTA začal v umocněné formě v okamžiku, v němž se zrodila první úvaha o COVID PASU. Od toho okamžiku se misky vah práva začaly povážlivě vychylovat na stranu bezpráví a lékařské tajemství vzalo za své. Sami lékaři přistoupili na něco, co bylo do té chvíle nezpochybnitelné, co bylo respektováno jako jedna z opor svobody člověka. A současně začal útok na psychiku člověka. Plíživě, cíleně a záměrně začal být ve společnosti šířen strach. Snad málokdo pochybuje o tom, jaký vliv má na zdraví - a kruh se jako železná obruč začal kolem člověka, kolem každého z nás, stahovat.

Každý, kdo na cestě posílení své moci volí kroky vedoucí k cílenému rozdělování společnosti, hazarduje s její důvěrou v sebe a není si přitom vědom, že v minulosti bylo vždy jen otázkou času, než se jeho úsilí obrátilo proti němu samotnému. Dlouhodobě může obstát jen člověk ctící právo a svobodu. Vlastnosti stojící mimo čas. Jen ten čas... neměřme ho svou netrpělivostí.

Moc charakterizovaná tu bohorovnou nadřazeností, tu bezskrupulózním přístupem k právu, honosící se převahou síly, nikoli však ducha, opírající se přitom o sdělovací prostředky, jejichž objektivita vzala již dávno za své, se sama odsuzuje k dočasnosti. Jen ten čas... neměřme ho svou netrpělivostí.

Měřme ho svou tvořivostí.

Zamýšlením se kupříkladu nad tím, jak se současná moc prezentuje ve sdělovacích prostředcích. Možná je již načase rozloučit se s větou: "...ale vždyť to říkali v televizi...". Větou v české kotlině bohužel nikterak výjimečnou. Jen smutné, či alarmující? Svědčící jen o lenosti zamýšlet se o dění kolem sebe v souvislostech, či o něčem hlubším?

Souvislosti. Slovo v mém slovníku velmi často frekventované. Těžko bych se dopočítal, v kolika případech a v jakých SOUVISLOSTECH jsem ho obzvlášť v posledním čase použil. Avšak dění v současném světě (nejen v našem státě) se nám stane srozumitelnější jen tehdy, začneme-li se zamýšlet nad tím, jak překvapivá je spojitost (či dokonce jednota?) v uvažování vlád nejen jednotlivých zemí EU.

Že v podzimním období dochází pravidelně k nárůstu respiračních onemocnění překvapivé jistě není. Minimálně k pozastavení by však měla být skutečnost, že s odstupem pouhých několika dní proběhl v Německu a v naší zemi průzkum veřejného mínění zkoumající postoj veřejnosti k zavedení plošného očkování proti c-19. Proběhl průzkum, výsledek byl zveřejněn - a NIC. Nezaznamenal jsem žádnou reakci, pozastavující se nad PODSTATOU VĚCI. Jaké je pozadí průzkumu? Jaká byla jeho řídící myšlenka?! Zatrnulo mi, na co si zvykáme, nad čím se už ani nepozastavíme. Co je mi, nám touto cestou nenápadně podsouváno téměř jako podprahová reklama. Co máme přijímat jako NORMÁLNÍ a co přitom osobně považuji za naprosto absurdní. Mám zmíněnému průzkumu rozumět tak, že o něčem tak výsostně odborném, o něčem, o čem by, a navíc v krajním případě a v souladu s právem, měli rozhodovat v širokém koncensu odborníci; v tom má mít poradní hlas VOX POPULI? Mám tomu rozumět tak, že si mocní tímto způsobem připravují cestu ke zbavení se dalšího dílu odpovědnosti? Či snad posledního jejího zbytku? Jde "jen" o černou komedii či o trestný čin ve fázi přípravy? Zmanipulovat veřejné mínění je, jak se ukazuje, až příliš snadné. A že se stalo zvyklostí zneužívat ho k prosazování svých egoistických cílů je morálně nepřijatelné.

Co dodat? Nechť tou jedinou a nejvyšší autoritou při rozhodování, zda udělat to, či ono a kdy říci ANO a kdy NE, je hlas našeho svědomí, naší duše. Bezmyšlenkovité následování kohokoli je nejen výrazem osobní slabosti, ale záhy se může stát i cestou do záhuby.

Jan Konfršt

7.  12. 2021

Zdroj: přeposláno přáteli od autora