8. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Bez vytrvalého hledání souvislostí se pravdy nedobereme (26. 11. 2021)

Smutno je mi při pomyšlení, jak snadno se nechá člověk zmanipulovat. Jak snadné je odvést, odvádět pozornost od zásadních věcí k otázkám, které se časem ukáží jako podružné. Jak se nám nechce číst v paměti věků.

Jakou míru důvěry může požívat státní moc, z úst jehož jednoho zvoleného zástupce jsem vyslechl větu, že heslo "udělejme tečku za covidem" byl jen marketingový tah? Co pro člověka, nalézajícího se v současnosti na výsluní moci, znamená slovo občan, příslušník národa, z jehož řad rovněž pochází?

Při psaní těchto vět mi padl zrak na titul jedné z knih v knihovně přede mnou. Na větu, do níž její protagonista - T.G.M. - vložil před drahnými lety energii zcela opačnou. Nejen říci, říkat, ale být naplněn touhou po PRAVDĚ. K tomu říci "Proč se neřekne pravda", jak zní titul oné knihy, je však třeba mít odvahu. Nejen odvahu chvíle, ale mít ji za životní krédo. Postoj nelimitovaný jedním volebním obdobím.

Ve zmíněných dvou větách, reprezentujících životní postoj dvou lidí, dvou občanů, příslušníků téhož národa je v krystalické podobě zachycena podstata věci. Oba se rozhodli věnovat se oboru lidské činnosti, do jehož základů byla zakódována jedna z lidských vlastností. Jednomu se stala překážkou na cestě udržet se na výsluní, druhému se stala přes všechny překážky, které ji provází, velmi záhy životním posláním. Pro jednoho služba národu posloužila v počátku jeho politické kariéry jako záminka, aby se dostal k moci, současně však časem i cestou do zapomnění. Z druhého se stal státník, který vstoupil do historie.

Žijeme v čase, v němž je PRAVDA nejen relativizována, ale i hanobena. Pokládána za cosi, co je současné vládní garnituře na překážku při prosazování jejích představ. Od pravdy však na hony vzdálených. A jak je relativizace pravdy nástroj účinný, jsme si v časech minulých ověřili nejednou.

Co nám zbývá? Neochabnout. Není sice dáno, že se s pravdou již zítra, za měsíc, případně v tomto životě obejmeme, měli bychom si však říci, že nám ani není dáno ustat na cestě do její náruče. Je dobré trvale jí vycházet v ústrety.

Mrazivé je zjištění, jak snadné a v porovnání s délkou lidského života i rychlé je ovládnutí mysli člověka. Jednoho z celku a lavina se začne valit do údolí. V dnešním světě, v němž má v tuctovosti hlavního myšlenkového proudu větší váhu reklama než touha hledat pravdu, stačí vyvolat falešnou naději, která ve formě sloganu "udělejme tečku..." zní tak lákavě. A pak již stačí jen vytrvat. Nezaváhat a vršit jednu polopravdu, či otevřenou lež na druhou. A nejlépe v rychlém sledu, aby nebyl čas na rozmyšlenou. V tom spočívá záludnost chování těch, jejichž cílem je osobní prospěch. Jejichž prvořadým záměrem není správa země v tom čase jim svěřená do rukou. Jejichž záměrem je, aby ne oni nám, ale my jim byli těmi sloužícími.

Místo hledání, jak smysluplně řešit obtížnou situaci, jsme svědky pokračující dehonestace pravdy, což potvrzují výroky NSS, jak dlouhá je řada těch nařízení vlády shledaných v rozporu nejen se současnými zákony, ale i Ústavou. S Ústavou, nejvyšším zákonem země. Ústavou, která má být právě v těžkých dobách nedotknutelnou zárukou práva, duchovní oporou člověka. Poslední jistotou. A právě z ní se stává díky činnosti vlády bezcenný dokument. Co je však ještě smutnější, je souhlas mas. Naše neochota zamyslet se nad tím, co mocní svými kroky sledují a komu dopad jejich činů prospívá. Děsivou realitou stávají pohádky o Krysaři; strach nám brání zvolat, že král je nahý.

Rozdělování společnosti se prohlubuje. Občan neočkovaný je již nejen vytěsňován na okraj společnosti, stává se z něj nepřítel státu, člověk hodný opovržení. Pro mocné nebezpečný, neboť se nejen odvážil nedržet "hubu a krok", ale dokonce přemýšlet o tom, co se po něm žádá. Člověk přemýšlející, proč se opět uzavírají některá oddělení v nemocnicích v důsledku nárůstu hospitalizovaných; proč se opakuje scénář loňského podzimu, přestože výrazně stoupla proočkovanost populace. Proč je nepřípustné používat ve spojení s covidem zdravý rozum napovídající, že léčba v raném stádiu onemocnění by pomohla jak nemocným, tak odlehčila následné péči v nemocnicích. Přemýšlí souběžně s tím, zdali jsme se nestali objekty experimentu, jehož důsledky je v současné době obtížné domyslet.

Otázek PROČ přibývá a odpovědí, jak se zdá, se jen tak nedočkáme.

Kam se vytratila lékařská etika? Kam odpovědnost lékařů nepodlehnout politické zvůli? Ale - kdo ví? I mezi lékařskými odborníky je nemálo zvídavých lidí.

Poté, co FDA (úřad pro kontrolu potravin a léčiv USA) udělil společnosti Pfizer licenci vakcíně na covid-19 a slíbil přitom plnou transparentnost svého konání, se na něj obrátila skupina více než třiceti akademiků, profesorů a vědců se žádostí o zveřejnění podkladů, na jejichž základě byla tato licence udělena. Výsledek? Bez ohledu na předchozí slib plné transparentnosti po třech měsících bez odpovědi požádal FDA amerického federálního soudce, aby požadované informace mohl zveřejnit až v roce 2076. Po 55 letech! Jinak řečeno v čase, kdy s vysokou pravděpodobností už nebude naživu nikdo z těch, kdo udělení licence schválili.

Na udělení licence potřebovala FDA 108 dní (7.5.2021 až 23.8.2021). 108 dní stačilo na to, co v jiných souměřitelných případech vyžaduje dlouhá léta, aby se minimalizovaly nežádoucí vedlejší účinky. A víc jak 20 000 dní žádá na pouhé zveřejnění průvodních dokumentů.

Sám si kladu vtíravou otázku: Jde snad o státní tajemství? Srovnatelné s tím, kdo stál v pozadí atentátu na J.F.K.? Je snad v současnosti páchán atentát na nás na všechny - jen s prodlouženou dobou účinku prostřednictvím očkování vakcínou společnosti Pfizer? Chce se mi doufat, že jen nerozumím, proč je vyvíjen tak silný mediální tlak, abychom se všichni nechali naočkovat a současně je vyvíjena snaha co nejdéle utajit, co stojí v pozadí vakcíny.

Zdá se, že mnoho teď záleží na jediném člověku, na americkém federálním soudci. Mnohé však záleží i na každém z nás. Myslím, že je již načase nejen se proti nezákonnostem bránit, ale povolat k odpovědnosti ty, kdo za nimi stojí. Vždyť dělit lidi na očkované a neočkované není rozhodnutí medicínské, ale politické. Skutečnost, že se lidé v počátečních fázích nemoci nechávají na pospas, je rozhodnutí politiků odmítajících si přiznat lživost svých slibů.

Ach ano, zapomněl jsem, politik není za svá rozhodnutí odpovědný. Minimálně se o tom snaží přesvědčit sám sebe. Možná právně, ale lidsky? Možná jen potřebuje čas, než zaslechne sílící hlas svědomí. Zatím nás jen nutí nastoupit do vlaku s porouchanými brzdami. Zatím opomíná protesty těch, kteří nesouhlasí. Pohrdá odlišným názorem. To však bylo vždy v historii předzvěstí zániku přežitého. Nestojí za připomenutí, že nejen že padla ta či ona vláda, ale zanikly i civilizace, které odmítly hledat PRAVDU v koncensu zpočátku odlišných pohledů na věc? Historie JE velkou učitelkou, dobrým žákem se však může stát jen ten, kdo projeví zájem v jejích knihách číst. Nemáme snad ještě v živé paměti, jak rychle se dokáže zhroutit již neživotaschopný režim vystavěný na hliněných nohách polopravd a falše? Na zatajování životně důležitých informací?

Mám za to, že jsme svědky paradigmatu rozkladu společnosti opouštějící hodnotu, která jako jediná je zárukou dlouhodobého přežití - a tou je upřímnost k sobě samé. Prozatím se vrší jedna nepravda na druhou a lež jako legitimizovaný politický nástroj jsme přijali za vlastní. Zadírá se nám pod kůži. Dáme-li však za pravdu lháři, sami se tak očkujeme toxickou "vakcínou" negativní energie nepravdy.

Ale možná se už začalo blýskat na lepší časy. Za jedno z velmi silných zablýsknutí považuji počin Mgr. Venduly Záhumenské, Ph.D., která se na základě zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím domáhala sdělení informací o tom, kolik soudců Ústavního soudu a asistentů těchto soudců je očkováno proti nemoci covid-19 a kolik jich je "rozočkováno."

A výrok Ústavního soudu?

".... Informace o očkování fyzické osoby proti nemoci covid-19 je považována za údaj o zdravotním stavu. Tato informace je svou povahou vysoce důvěrná a je specificky chráněna. Očkování proti onemocnění způsobené virem covid-19 je dobrovolné. Stejně jako u jiných zdravotních úkonů je pak na každé fyzické osobě, zda zdravotní úkon podstoupí a komu o této skutečnosti sdělí informace.

Ústavní soud nezjišťuje a ani nemá právo zjišťovat tyto informace o zdravotním stavu soudců či asistentů soudce. Dobrovolné očkování však nemá vliv na způsobilost výkonu práce a ani právní předpisy s vakcinací/ non-vakcinací soudce či asistenta soudce nespojují žádnou povinnost ve vztahu k působnosti Ústavního soudu. Povinný subjekt tak není povinen ani oprávněn pro potřeby poskytování informací zjišťovat a shromažďovat výše uvedené osobní údaje..."

(rozhodnutí Ústavního soudu Č.j.: SPR.ÚS 1003/21-3 INF ze dne 18.11.2021)

Nikdy jsem nezpochybňoval a nezpochybňuji závažnost onemocnění covidem-19. Proti čemu jsem se však vymezoval a budu tak činit i nadále, jsou kroky mocných, kteří zneužili a nadále zneužívají současné nelehké situace k omezování svobod a práv občanů. Z verdiktu vyneseného Ústavním soudem vyvozuji jediné. V okamžiku, v němž se zrodila myšlenka završená realizací covid-pasů, byla narušena legitimita lékařského tajemství. Od tohoto okamžiku se začala vytrácet jedna z naprosto osobních stránek života každého z nás. Dělením společnosti na očkované a neočkované, rozdělování společnosti na poslušné a přemýšlející, co vše s vynucovanou poslušností souvisí, má za následek rozpad mezilidských vztahů. Začal tím útok na naši integritu a agresivita prosazování dalších kroků se navíc stupňuje. Mohu jen doufat, že verdikt Ústavního soudu se stane bodem zlomu v přístupu nejen k nám, občanům, ale i v postoji k hodnotám ŽIVOTA jako takového.

Jan Konfršt

26. 11. 2021

Zdroj: přeposláno přáteli od autora