5. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Každý jsme důležitou kapkou v oceánu (31. října 2021)

Máme snad ještě v živé paměti, alespoň my dříve narození, do jakých hrůz dokázala vehnat svět cílená propaganda u našich západních sousedů v první polovině minulého století. Kam vede cílená snaha o utlumení až znemožnění opozičního názoru na dění kolem nás.

Jak nebezpečná je snaha státní moci uskutečnit svůj záměr dovést člověka do zapomnění. Maně se nabízí otázka - kde jsou investigativní novináři? Nestojí rovněž za zamyšlenou, v jakém duchu probíhají tiskové konference se současnými politiky?

Je podzim a jsme uprostřed nejen nové vlny onemocnění (a nejen covidu, nezapomeňme na chřipku), ale i opět stupňované mediální masáže s covidem spojené už téměř celé dva roky. Ano, zažíváme těžké chvíle. Složitost doby vypovídá o tom, jak nelehké je zaujmout postoj, kterým se nebudeme vzdalovat sami od sebe. Ale nespočívá krása života právě v hledání onoho optima, jak zůstat sám sebou v prostředí sílícího tlaku na osobnost každého z nás? V uvědomění, v čem spočívá skutečná svoboda lidského BYTÍ? Bytí, jehož definici nenajdeme ani v Listině lidských práv, z níž se ovšem postupně stává bezcenný cár papíru.

A v tomto stavu duchovního marasmu prohlásí současný papež očkování věřících za "morální povinnost". A souhlasí s nařízením pořadatelů organizujících setkání věřících - venku, ve volném prostoru! - že vstup bude jen pro očkované... Není tato diskriminace, a navíc ve spojení s papežem do nebe volající? Hořce úsměvné, či tragické?

Režimy po celém světě se snaží donutit své občany stále sofistikovanějšími prostředky k poslušnosti. Vychovat je v narůstající míře v lidi oddané režimu, kterým za to nabízí protislužby. Jak nejsnadněji? Skrze dospívající generaci. Máte zájem o jazykový kurz tam a tam, či kurz, stáž (odbornou, lákavou) tam a tam? Jistě, stačí drobnost zásadního významu. Nechat se naočkovat a stát se vlastníkem zeleného či covid pasu. Ochotně přistupujeme na tuto hru a uniká nám, že nejde o zdraví, které je zástupným argumentem, přesto hlasitě proklamovaným. Jde o mocnými vyžadovanou poslušnost a z nás se stávají bio roboti. Živoucí bytosti odkládající další a další díl své svobody a směřující tak ke slepé poslušnosti.

Ale stále to ještě jde...

S obdivem se pozastavujeme nad novou technologií (robotická kočka pro seniory v Japonsku k nerozeznání od živé), ale jsme schopni si připustit, že se svojí poddajností bio roboty stáváme de facto i my sami?

Tím, že se nejsme ochotni rozloučit se s tou či onou mírou pohodlí či zdánlivého luxusu. Návštěva cizí země? Pobyt v lázních, účast na semináři... Jistě, je to možné, stačí přece tak málo, stačí se nechat naočkovat. V lepším případě (prozatím) jen otestovat. Pro trvalejší platnost však třeba očkování. Zdá se však, že ani to již nestačí. I po očkovaných je vyžadován kontrolní test. Takto získaná podmiňovaná svoboda volnějšího pohybu má však narůstající pachuť podřízenosti. A tak krok za krokem zaprodáváme svoji duši. Svou svobodu vykupujeme prohlubující se podřízeností. Přitom svobodu zdánlivou, neboť časově omezenou.

Svědomí se ale ošálit nedá. Jednou se přihlásí. Jen neměřit vše délkou jednoho lidského života. A tak se svobodně uvažující člověk stává disidentem v proklamované demokracii. A v současném slovníku i dezinformátorem, či dokonce konspirátorem.

Narodili jsme se do duálního světa a z něj nemáme možnost se vymanit. Obdařeni jsme však byli rozumem a svobodou volby a je na nás, abychom nyní, právě teď, trvale přemýšleli o sobě. O tom, jaká jsou osobní kritéria našeho etického jednání. Zda uvažujeme a následně i konáme v souladu se svým svědomím, s přáním své duše. Nezapomínejme na to, že ZLO (řečeno slovy C.G.Junga) CHCE ŽÍT SPOLU S NÁMI. A v současném světě je stále náročnější rozeznat, jaký převlek právě obléklo. Je totiž velmi vynalézavé, podbízející se ve své podmanivosti a laskavé ve své přetvářce. A možná, či snad právě proto jde v tomto čase víc než kdy jindy o naši duši. A nejen naši. Nás dospělých, ale skrze nás i o duši těch nejmladších, generaci na nás dosud závislé. Jde o naši budoucnost. Zaprodat ji v duchu hesla CARPE DIEM je tak snadné...

Ano, byli jsme obdařeni rozumem, avšak oč více ho užíváme za účelem zpříjemnit si život, o to více opomíjíme svou duši. Závratný rozvoj komunikačních technologií má za následek, že se téměř v reálném čase dozvíme, co se právě odehrálo na druhé straně planety, ale se stejnou rychlostí přicházíme o schopnost komunikace se sebou samými. Utvrzováni jsme v názoru, jak jsou tyto technologie člověku prospěšné, jak jsme si díky nim navzájem blíž a málo si uvědomujeme, co přitom ztrácíme. Jak se díky závislosti na tom, co se odehrává mimo nás, ve světě vnějším, ochuzujeme o to, co se odehrává ve světě vnitřním, uvnitř nás. Aniž jsme schopni domyslet důsledky, odevzdáváme svoji individualitu, nezaměnitelnou osobitost celku. Globalizace světa má opravdu mnoho podob.

Příměr, že se oceán skládá z nekonečného množství kapek je znám, je všem srozumitelný. Obtížnější je již představa, že by přestal existovat bez té jedné kapky konkrétní, kterou jsme my jeden každý z nás. Připustit si, že každý z nás je schopen ovlivnit chování celku, je fenomén prostupující celými dějinami lidstva. Pro řadu z nás je však nepohodlný, vždyť může být i symbolem osobní oběti. Vystoupení z řady, z relativní pohodlnosti přítomné chvíle. Vnucuje se totiž další představa. Vydělená, osamocená kapka by mohla přestat i existovat, mohla by i vyschnout! Pravda, tím její "život" skončí, nikoli však koloběh jejího života.

Potíž je v tom, že naše neochota vystoupit ze své komfortní zóny, jak zní v současnosti oblíbené slovní spojení, uvažování o našem bytí, o naší přítomnosti tady a teď je limitováno horizontem jeho konce, zániku, smrti.

Možná by nám k návratu k sobě samým víc než lockdown pomohl několikadenní blackout. Dostatečně dlouhý na to, aby se vybily baterie všech mobilních telefonů, abychom byli nuceni dopřát si čas na zamyšlení, kdo vlastně jsme, kde a ve společnosti koho se právě nacházíme. Myslím, že právě takový RESET by měl jako jediný opravdový a hluboký smysl. Uvědoměním si, že nejde jen o to přežít, ale ŽÍT ve stavu celostního pohledu na vše kolem sebe, kolem nás. Opomíjením duchovní stránky života se vzdalujeme od sebe samých a o to snadněji s námi manipulují ti, jimž o naše zdraví primárně nejde.

Čas běží a zdá se mi, že jsme otupěli vůči tlaku médií. Málo se zamýšlíme nad tím, jakými slogany se nás snaží přesvědčit o svém názoru na věc.

"Udělejme tečku za covidem." Jedná se jen o setrvačnost počáteční propagandy, černý humor, nebo výsměch? Jsme klamáni. Dlouhodobě a cílevědomě. Politiky, médií i samotnou lékařskou obcí. Dlouhodobou záměnou pojmů jsme vědomě uváděni v omyl.

Pozitivita není synonymem infekčnosti.

Současně používané vakcíny proti covidu ve skutečnosti vakcínami nejsou, neboť nevyhovují definici opravňující je za vakcínu se prohlásit:

• nezaručí dlouhodobou imunitu v řádu let,
• neochrání před opakovanou nákazou,
• nesnižuje radikálně úmrtnost; umírají i lidé dvakrát očkovaní,
• nesnižuje přenos viru.

Což potvrzuje nemalá část odborné lékařské veřejnosti. O tom však informaci v mainstreamu nenajdeme.

V dětském věku jsme byli očkováni proti řadě dětských nemocí s jasným záměrem - získat celoživotní imunitu proti nemocem buďto s těžkým, v krajním případě i se smrtelným průběhem. Byli jsme očkováni látkami, splňujícími označení vakcíny. Nechce se mi věřit, že tyto v zásadě školní informace nejsou známy té části lékařské obce, která v současném způsobu očkování proti covidu vidí spásu. Pak se však nabízí jediná možnost - přehlíží je záměrně. Proč? Nechť si každý odpoví sám.

Nejednou jsem v této souvislosti zaznamenal názor, že benefity spojené s očkováním výrazně převažují nad možnými riziky. I zde se nabízí otázka - čí benefity? K hlubšímu porozumění věci však zabraňuje i duchovní sterilita nepřehlédnutelné části populace a z ní plynoucí postoj k současnému dění.

Nejsem lékař, mé akademické vzdělání mi nedovoluje vést s lékařskou obcí odbornou diskuzi. K čemu však mám principiální výhrady, je její přístup k laické veřejnosti, k níž náležím. Svědomí mi nedovolí slepě uvěřit komukoli, kdo po mně cosi vyžaduje, avšak odmítá mě seznámit se skutečnostmi, které vyžadovaný akt nejen doplňují, ale tvoří jeho neodmyslitelnou součást. A činí-li tak dlouhodobě a opírá se přitom nejen o polopravdy, ztrácí i poslední zbytky mé počáteční podmíněné důvěry.

Za chod svého života, za každé mé rozhodnutí se v konci mám a chci zodpovídat jen sám. Svému svědomí, své duši.

K současnému dění jsem se vyjádřil již několikrát, a tak trochu naivně jsem si myslel, že již nemám co dodat. Svět kolem nás se však mění velmi rychle, chvílemi až překotně a sám se tak nabízí k zamýšlení se nad ním v neustále širších souvislostech. Přesněji vyjádřeno v souvislostech hlubších. Vše podstatné se totiž vždy zpočátku odehrává ve skrytu. Stačí však obnažit předivo kořenů, na nichž stavba klamu spočívá a začne se hroutit.

Jan Konfršt

31. října 2021



Zdroj: přeposláno přáteli od autora