19. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Návrat k sobě (13. 7. 2023)
Sedmého dubna roku 1348 Karel IV., jeden z velikánů našeho národa, přispěl k jeho vzdělanosti. Založil univerzitu. Vědom si důležitosti vzdělání, projevil se jako skutečný státník. Snad nejvýrazněji pokračoval v jeho šlépějích o necelé čtvrt tisíciletí Jan Amos Komenský. Píše se však rok 2023. Od úmrtí J.A. Komenského uplynulo již více jak tři a půl století a nejsem si jist, do jaké míry by byl on sám spokojen s úrovní vzdělanosti těch, kteří se k němu (pravda nijak hlasitě) jako ke svému učiteli národů hlásí. Potíž nejspíše spočívá v tom, že mezi vzděláním a životní moudrostí často zeje hluboká propast. Myslím, že právě tuto skutečnost měl J.A. Komenský na mysli ve chvíli, v níž se podělil o svůj názor, že "… kdo neumí ovládat sám sebe, tak nemůže ovládat ty druhé." Na místě by však byl výstižnější podmiňovací způsob vyjádření, který by více odpovídal současnému světu.
Žijeme v přelomové době, v překotně se proměňujícím světě. Současně však v prostředí po staletí syceném energií očekávané spásy a utvrzováni v představě o vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti. V čase minulém plnilo tuto úlohu náboženství, v přítomnosti ji přeochotně převzali politici. I proto jsem přesvědčen, že to, co je ve vzdělávacím procesu záměrně přehlíženo a potlačováno, je výchova ke kritickému myšlení vedoucí k samostatnosti. Záměr z pohledu mocných jistě pochopitelný. Vždyť potom bychom mohli porozumět i pozadí stále častěji frekventovanému sousloví VELKÝ RESET. Pochopit, že přestože je prezentováno jako spásné řešení potíží současného světa, nejde ve skutečnosti o pozvednutí ČLOVĚKA, ale o přeskupení a koncentraci moci v jeho neprospěch. K opravdovému prohlédnutí člověka může ale dojít jen ve stavu svobody myšlení. Jen tak může člověk nalézt sám sebe. Jen tehdy si je schopen uvědomit hloubku záměru svého zrození. Přijmout nekonečnost jeho rozměru.
Mám však sílící nepříjemný pocit, že se ve společnosti šíří nová nakažlivá nemoc. Autocenzura a její doprovodný efekt. Prospěchářství jedněch na úkor těch, kdo se odmítají nechat nakazit. Mám dojem, že jsme se zalekli svobody nabyté po dlouhých desetiletích při uvědomění, že bez nezbytného rozměru odpovědnosti by se proměnila v anarchii. Geneticky v sobě máme zakódovány dva principy života. Touhu po svobodě a současně strach z ní. Obavu, že si s ní nedokážeme poradit. Couvnout před hledáním a zjevováním pravdy coby doprovodným efektem svobody však považuji ne za jeden, ale několik kroků zpět. Je mi smutno ze skutečnosti, jakou funkci plní v současné době novinářská obec. Jak se z "hlídacích psů demokracie" proměnili její příslušníci v hlásnou troubu těch, kdo si usurpují i tu část moci, která jim nepřísluší. Jak se proměnili v jejich servilní lokaje, pro něž slovo OTÁZKA, či jiný názor dostalo pejorativní nádech.
Jsem zaskočen skutečností, v jaké míře klesla odvaha nazývat věci pravými jmény, vznešeně a současně zbaběle se skrývající za souslovím politická korektnost. Největší strach z pravdy má přirozeně ten, jehož moc je vystavěna na lži. Což ale není známo, že každá lež má krátké nohy? A tak s rostoucí mocí jedněch a klesající odvahou druhých chřadne svoboda.
Proměna okolního světa je proces přirozený, stagnace byla vždy synonymem úpadku. Podstatné pro rozvoj společnosti proto je, v jakém směru ke změnám dochází. Zda s cílem zachování kontinua duchovních hodnot, na nichž stojí existence každého národa; zda jsme v průběhu změn ochotni a odhodláni svým postojem i nadále naplňovat zásady Desatera. Pilíře našeho svědomí, či spíše být jen "IN", držet krok s dobou.
Je pro nás všechny nadmíru důležité, aby volání po vzdělanosti nezůstalo jen voláním žíznícího na poušti. Abychom dokázali rozeznat, zda proměna hodnot, jíž společnost prochází, neohrožuje její existenci v budoucnosti. Zda tolik prosazované zdravé sebevědomí není jen zastíracím manévrem pro namyšlenost, PÝCHU; dravé zákony ekonomiky synonymem pro LAKOMSTVÍ a snaha dosáhnout vyšší životní úrovně synonymem pro NESTŘÍDMOST. Zda se v boji o spravedlnost neskrývá jen ZÁVIST a ve zdravé reakci na nekorektní jednání toho druhého pouhý HNĚV. V prevenci proti neuróze SMILSTVO a ve "vznešeném" slově prokrastinace jen přízemní LENOST. Jazyk nabízí nepřeberné možnosti, jak posunout význam slova. Hřích však hříchem tím být nepřestane.
J.A. Komenský nás pozváním na pouť za vzděláním, či přesněji řečeno za vzdělaností, vyzval k uvědomění životní moudrosti coby svatého Grálu života vdechnutého nám všem v okamžiku prvního nádechu v matčině lůně.
Jen – vmysleme se do okamžiku svého početí a do chvíle svého narození. Do času, v němž slovo NEMOŽNÉ nezaujímalo v naší mysli žádný prostor. Ponořme se do hlubiny své paměti a uvědomme si, s jak bohatým darem tvořivosti jsme se do onoho bodu "nula" zrodili a připusťme si, že se jím může opětovně stát i každá chvíle současná. Mám za to, že si teď každý lámeme svůj chléb a rozhodujeme více než kdy v minulosti o kvalitě svého života v brzké budoucnosti. A nemylme se. Jejím skutečným strůjcem jsme každý sám za sebe. Úvahy na téma, co kdo z nás může jako jednotlivec ovlivnit, když za nás rozhodují jiní, zůstávají až příliš často jen chabou omluvou, či spíše výmluvou na osobní nedostatečnost. Pravda, podvolit se je vždy snadnější než sílícímu tlaku na osobní integritu odolat. Smysluplným protitlakem je v tomto případě budování silnější osobnosti, schopné porozumět dění ve společnosti v souvislostech. Fyzikální zákony známé z hmotného světa mají svoji platnost i ve světě myšlenkovém.
Slepá poslušnost byla, je a vždy bude jen cestou do odloučení se od MOUDROSTI v sobě, se kterou se opakovaně rodíme. A pokud pocítíme potřebu opory, hledejme průvodce, nikoli vůdce. Hledejme onu modrou krev v sobě. Onen symbol správce naší budoucnosti, onoho aristokrata ducha, nikoli otroka slepé poslušnosti. Je lepší býti poslušen nápovědy hlubokosti svého srdce než svádivého našeptávání ega.
Je dobré nezařadit se do zástupu těch, které možno charakterizovat slovy:
Vae caecis ducentibus!
Vae caecis sequentibus!
Běda slepým, kteří vedou!
Běda slepým, které vedou!
Smutné je, že slova sv. Augustina z Hrocha od časů, v němž je vyslovil, a je to již více jak šestnáct století, byla a jsou poplatná každé době. Či té dnešní zvlášť?
Přesto dál žiji svůj sen. Věřím, že člověk velikosti záměru svého zrození porozumí.
Žiji naději, že porozumí, v čem ona velikost spočívá i to, že naděje BYTÍ spočívá v možnosti vždy začít znovu a upokojit tak hlad své duše. Vždyť naděje není jen neživotné slovo. Nemusí navždy zůstávat jen symbolem, o němž se říká, že zemře až jako poslední. Nemusí zůstat jen nesplněným a nesplnitelným snem. Navíc – vyznačuje se vlastností, kterou jí člověk může závidět. Je nesmrtelná. Dokáže však také dlouho, velmi dlouho spát. Stačí však málo a ožije jako suchá růže z Jericha. Ta se probudí k životu po zalití vodou; živou vodou pro naději je naše rozhodnutí neopomenout její volání a vykročit na cestu, na niž nás volá.
Jan Konfršt
13. 7. 2023
Zdroj: přeposláno přáteli od autora
