18. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Přítomný okamžik (10. 3. 2023)

Po poledni doručila pošta balíček. Tři knihy. Nic mimořádného. Ovšem jen do chvíle, než ho žena rozbalila, s jednou z nich trochu tajemně odešla do pokoje a okamžitě ji začala číst. Bez vysvětlení, avšak s výrazem ve tváři, který důvěrně znám: neruš. I chodil jsem kolem ní po špičkách, vyčkávaje věcí příštích. Asi po dvou hodinách mi suše oznámila: "Večer ti ji dám, ty ji do rána přečteš. Potřebuji si s tebou o ní povídat." A tak se i stalo. O večeři nejevila zájem, četla. Já jsem začal číst před desátou hodinou večerní a jak je mým zvykem, nejdříve úvod a doslov.

Laurent Gounelle: Probuzení

Autor mi není neznámý, některé z jeho knih máme v knihovně a svými myšlenkami je mi velmi blízký, neboť se věnuje coby uznávaný psycholog rozvoji osobnosti člověka. Tématu, které stojí v pozadí i mých knih. I já se již řadu let dělím s lidmi o poznané s jasným záměrem. Posílit jejich sebevědomí a potěšit jejich duši.
A pojednou čtu v jeho knize v závěru, že se ,,…rozhodl napsat tuto knihu, protože je přesvědčen, že v naší současné situaci má každý právo být obeznámen s technikami masové manipulace, jimiž se tak dobře naučili vládnout mocní tohoto světa…".

A já se pro totéž rozhodl před necelými dvěma lety a napsal na toto téma řadu zamyšlení…
V čem spočívá život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU? Stejně jako L. Gounelle jsem neminul okamžik rozhodnutí a vědom si možných rizik začal se dělit o svůj pohled na současné dění. Vyslechl jsem volání duše a pozvedl jsem hlas v čase ohrožení základního atributu, na němž má být vystavěn život. Svobody. Byť vnější, přesto bytostně se dotýkající i života niterného. I duši prospívá, má-li její nositel možnost svobodně dýchat a není-li mu bráněno svobodně se projevovat.

A četl jsem dále autorem citovaná slova lingvisty a filozofa Noama Chomského: ,,…že povinností intelektuálů je říkat pravdu a odhalovat lež…".

Svá zamyšlení jsem začal psát puzen tímtéž. Vnímal jsem podobnost s rozhodnutím L.Gounella? Ne, přímo zákonitost. Což mi jen stvrdila další slova ze závěru knihy. Slova Alberta Camuse z jeho projevu ve Stockholmu v roce 1957, citovaná autorem v závěru své knihy: ,,…dva úkoly, v nichž tkví velikost povolání spisovatele: služba pravdě a služba svobodě…".

A pak jsem se do knihy začetl a s hřejivým a současně mrazivým pocitem u srdce jedním dechem přečetl. A souhlasil. Ničím zaskočen, ničím překvapen. Jen utvrzen ve svém přesvědčení, že byť je kniha věnována popisu vztahu mocných k nám, zdánlivě bezmocným, je naopak současně velkou výzvou k uvědomění, že jsme to právě my, ,,bezmocní", kdo skutečnou mocí vládnou. A každý. I ten "nejmenší"! Uplatnit ji však můžeme teprve tehdy, až se PROBUDÍME a začneme žít v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. A rozhodne vytrvalost. Což není známo, že:

Gutta cavat lapidem, non vi sed saepe cadendo?

Odložme strach, vykročme ze stavu neoprávněně vnucované poslušnosti a uvědomme si, že moc získaná vyvoláváním strachu nikdy v historii dlouhého trvání neměla. Každá říše budovaná násilím v doprovodu strachu se nakonec vždy zhroutila. Moudrost Curtia Rufuse vloženou do úsloví:

Nulla potentia scelere questita est diuturna

historie potvrdila opakovaně.

Žijeme vskutku ve výjimečné době. Prožíváme situace, v nichž jsme cíleně vedeni ke strachu z budoucnosti a odváděni od života v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU s cílem zapomenout, že i temná polovina monády obsahuje světlý bod naděje. Žijeme v čase masové a masivní manipulace s naším myšlením. V době, v níž se poslušnost a servilita cení víc než čestnost, pravdomluvnost a lidskost. V prostředí, které bolestně poznamenává i další generace. V jaké energii je nutíme vyrůstat? Stačí otevřít televizní program na kterýkoli den. Dopočítáme se, kolikrát je na jeho dvoustraně zmíněno slovo – drama, horor, thriller, vražda…? Má snad být překvapením, jaká je nejoblíbenější tématika videoher? Boj. Touha nad ,,tím druhým" zvítězit. A že je tolik padlých, mrtvých? Vždyť je to jen hra! Avšak hra, která v hráčích prohlubuje stav mysli považovat ,,ty druhé" za potenciální nepřátele – a plíživě se tak stává nepřítelem sám sobě.

Vracet se do minulosti se záměrem poučit se a neopakovat chyby, jichž jsme se dopustili, jistě smysluplné je. Zarážející přesto může být, jaká je četnost dokumentů věnovaných válkám a jejich protagonistům. Mám za to, že za skladbou programů a obecně vzato informací, jimiž jsme prostřednictvím ať televize, či ostatních sdělovacích prostředků zahlcováni, je jiný úmysl. Vnutit nám PŘESVĚDČENÍ, že žít v jiné energii, než je energie ZLA, násilí a boje o přežití, nelze. Že to, co vidíme kolem sebe, je PŘIROZENÉ, že jde o námi vrcholně dosažitelný standard. Manipulace s naší myslí směřuje k tomu, abychom ani nepřemýšleli o tom, zda je možné žít i jinak, ve SKUTEČNÉM MÍRU SPOLU SE SVOU DUŠÍ i ve světě vnějším. Je nám vnucována představa, že pokud se někdo touto cestou vydá, jde pouze o projev naivity a snahu nezodpovědných snílků. Cíleným připomínáním naší nedokonalosti, chyb z minulosti a vyvolávaným strachem z budoucnosti je člověku bráněno uvědomit si, KÝM JE TEĎ. Cílem je zabránit člověku poznat, jakou moc v sobě skrytou má život žitý v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Sami si navíc bráníme tím, že považujeme současný stav společnosti za maximum možného.

Je však třeba mít trvale na paměti, že k plnohodnotnému uvědomění, co vše se odehrává v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU, nestačí vyhodnotit pouze informace, které zaznamenáváme skrze své čivy: zrak, sluch, čich či hmat. To podstatné se ve skutečnosti odehrává ve SKRYTU. Až ve spojení onoho vnějšího, pro nás jistě snáze ověřitelného, s nápovědou duše, jsme si schopni vytvořit komplexní obraz probíhajícího děje. Neopomíjejme duši, učme se naslouchat svým pocitům, jimiž s námi duše promlouvá, a nezapomeňme – na rozdíl od mysli je neúnavná. Nevyžaduje odpočinek, JE. Vždy připravena ke spolupráci nám dává možnost stvrdit prožitek PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU puncem opravdovosti.

Čtvrtstoletí mého profesního života jsem díky akademickému vzdělání prožil v prostředí výzkumu a vývoje. Navíc v době, v níž se začala výrazněji prosazovat výpočetní technika, což v oblasti řízení technologických procesů bylo přirozené. A právě v tomto období jsem začal mít potíže. Pracovní a s nimi spojené i zdravotní. Ty jsem již předtím považoval za protest duše. Za upozornění, že se dle ,,jejího názoru" sám k sobě nechovám, jak bych měl. Ve spojení s mou prací jsem si je však v tom čase spojit ještě nedokázal, k pochopení jsem dospěl až mnohem později. Až o řadu let poté jsem porozuměl řeči své duše. Trvalo mi řadu let, než jsem pochopil, co si má duše, mé moudřejší, přesněji řečeno daleko moudřejší já, ,,nepřála". Na co mě skrze bolest těla upozorňovala. Nechtěla mi ,,dovolit", abych se intenzívně věnoval světu výpočetní techniky a ještě více do své práce ponořil. Má duše, ono moudré ve mně, si přála cosi jiného. Říkala mi: ,,…plnohodnotný život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU neznamená JEN se cele věnovat tomu, co se odehrává ve světě vnějším, hmotném. Jen si vzpomeň, pro co ses zaslíbil TY OSOBNĚ!, co jsi slíbil předat v tomto životě, co je tvým skutečným posláním. Hledej i ty, nemá-li mít tvůj život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU jinou podobu než dosud…".

Jsem si vědom, že jsem jen jedním z nekonečné řady těch, kdo se v myšlenkách věnovali, věnují a nepochybně v budoucnu i věnovat budou nalezení ,,Svatého Grálu" v podobě života prožitého v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Jedním z nich byl i Eckhart Tolle, autor knihy příznačně nazvané Moc přítomného okamžiku. Ano, životem v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU získává člověk opravdu velkou moc. Vládu nad svým životem, avšak nikoli násilím, ale silou porozumění. A nejedná se přitom o žádný zázrak, pouze o probuzení energie, která v latentní podobě dřímá v každém z nás.

Dlouhá léta mi trvalo, než jsem řeči své duše porozuměl natolik, abych pochopil, co mě tak dlouho a trpělivě napovídala. Ale jak se říká, každé trápení má konec, i v mém případě nastal okamžik, v němž jsem svému štěstí vyšel naproti. Pochopil jsem. Rozloučil jsem se s dosavadním zaměstnáním, odložil diplom, vyučil se řemeslu, začal se živit rukama, a tak se i rozloučil s letitými úpornými bolestmi těla. Bolest jsem proměnil v poznání. Inu, jen jsem si na vlastní kůži ověřil, že samo akademické vzdělání nemusí být synonymem životní moudrosti. Hlavní těžiště své pozornosti jsem začal přesouvat do práce s lidmi. A pracoval manuálně a dělil se s blízkými o poznané skrze komunikaci se svou duší. A ověřoval si na vlastní kůži, co přináší život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU, žije-li člověk život vnější se životem niterným v souladu, v plnosti. Otevíral se mi svět dosud nepoznaného.

Jedné noci se mi zdál sen. Jel jsem, řídil jsem plně obsazené auto, dojeli jsme ke křižovatce ve tvaru T. Na ní byl již dlouhá léta provoz předepsán dopravními značkami, takže možno říci, že zde řidiči jezdili víceméně poslepu. Došlo však k dlouho plánované rekonstrukci a nejen jejího povrchu. Na krátký čas byly odstraněny i značky a v té situaci jsem ve svém snu křižovatkou projížděl.
Dojel jsem na ,,horizont rozhodnutí". Buď jet poslepu, avšak s rizikem ohrozit ostatní řidiče, nebo uplatnit pravidlo pravé ruky, v dané situaci jediné platné a život neohrožující. Zachovat se jak velí situace v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU, nebo setrvat v minulosti a projet jako kdykoli předtím. A v onom NEBO je zakódován život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Trvalém a současně průběžném PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Zachovat se v každé situaci tak, abychom si dopřáli možnost prožití i všech dalších PŘÍTOMNÝCH OKAMŽIKŮ, které v budoucnosti TEPRVE PŘIJDOU. Podmínkou je nezůstat v minulosti. Případně i odolat agresivním výzvám svých ,,spolucestujících" v životě, abych dopravní situaci ve zmíněném snu vyřešil jako kdykoli dosud ,,…jeď, jeď!, času je málo…".

Život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU neznamená JEN BEZMYŠLENKOVITĚ BÝT. Neznamená zapomenout na minulost a neplánovat budoucnost. Klíč k otevření místnosti, v níž leží poklad v podobě skutečné hodnoty PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU, však držíme v ruce všichni. Je jím rozhodnutí odložit myšlenky, které se nevztahují k činnosti, jíž se chceme věnovat právě teď, v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU. Klid a soustředěnost nechť jsou našimi průvodci, kteří nás doprovodí do stavu, v němž se rozhodneme a s jejich pomocí i dokážeme rozloučit se všemi myšlenkami OSTATNÍMI, jež naše mysl produkuje neustále, avšak v danou chvíli jsou balastem. Ledem na zamrzlé hladině rybníka, pod níž však, tam v hlubině čisté vody, je skryta pravá hodnota našeho života. Tam, v tichu a klidu si dáváme příležitost duši vyslechnout. Ve stavu pokorné soustředěnosti si lze dopřát skrze svoji duši kontakt s vědomím a mysl nám ho, coby převodník, slovy nám známými, přeloží. Vše velké, co člověka povznáší, co přináší vyšší kvalitu života, co obohatí jeho schopnost hlouběji porozumět záměru jeho zrození, týkající se všech oblastí života, filozofií počínaje a zákonitostmi vesmíru konče, to vše se rodí právě v tomto stavu. V okamžicích cíleného, vědomého kontaktu se svou duší. V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU, v němž se smazává rozdíl mezi světem vnějším a světem vnitřním, makrosvětem a mikrosvětem. V okamžicích poznání, že vše JEDNO JEST.

Jsme bohužel hluboko zakořeněni v představě, že skutečné je pouze to, co vidíme, na co si můžeme případně i sáhnout. Spoutáváme se myšlenkovým konceptem, že pouze ve hmotě můžeme žít a přežít. A samotnou existencí hmotného těla se ve své představě utvrzujeme. Vždyť duši nikdo neviděl, dosud se nikomu nepodařilo ji zvážit a exaktně tak potvrdit. Nedaří se nám duši coby COSI NEHMOTNÉHO včlenit do našeho myšlenkového konceptu. A tak dál jen bruslíme po zamrzlé hladině rybníka a odmítáme sundat si brusle. Čekáme na jaro, až led roztaje. Avšak sluncem, pod jehož intenzivními paprsky by led roztál i uprostřed ledna, je odvaha opustit zmíněný myšlenkový koncept. Uvědomit si, že změnit myšlení, uskutečnit ve svém životě tuto revoltu a říci si, že ,,nejen chlebem člověk živ jest"; že vše hmotné kolem nás včetně našeho těla je jen náš myšlenkový konstrukt, který, pravda k provedení oné revolty potřebujeme; že existuje jen ono JEDNO; pro to vše si stačí říci, to vše uskutečnitelné JE. Stačí si pro začátek připustit, že led může roztát i uprostřed zimy. Možná bude zpočátku třeba i vzít do ruky sekeru a díru do ledu vysekat. Tento akt může symbolizovat i odvaha přestřihnout pupeční šňůru závislosti na Matrixu, který reprezentuje náš dosavadní způsob života. Naše představa, že se bez vůdčí osobnosti neobejdeme. Přitom jsme však dosud nepostřehli, že právě v oné závislosti tkví podstata orwellovského způsobu ovládání naší mysli. Dosáhnout cíle, abychom si stejně jako Winston Smith, smutný hrdina Orwellova románu 1984, řekli: ,,…všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra."

Rozhodnutím žít v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU si vytyčujeme cíl opačný. Naplnit svůj slib prožít život ve svobodě mysli. Poznat, že led může začít tát již pouhým přiložením naší dlaně; že není naší povinností stát se pouhým vykonavatelem vůle, jež nám není vlastní; že není naší povinností stát se členem jakékoli organizace, jejíž cíle jsou v rozporu s osobitostí kohokoli z nás. Život v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU na nás v současné době klade velké nároky. Jsme zahlcování přemírou informací, z nichž nemalá část má téměř nulovou vypovídací hodnotu a současně je nám rovněž nemalá část z nich upírána bez ohledu na to, že na ně máme právo. A na nás je neustat v úsilí hledat mezi nimi ona zrnka pravdy, uchovat si svobodu a nestat se jen nevědomou loutkou jdoucí slepě životem. Jak výstižně popsal v pouhých dvou větách autor Václav Havel v závěru své divadelní hry Žebrácká opera zmíněný nežádoucí běh života ústy dvou protagonistů, kteří chtějí zůstat v pozadí, avšak osobují si právo rozhodovat o životech druhých!
    ,,Lockitová: Stejně je to zvláštní, Bille: nikdo o naší organizaci neví, a všichni ji slouží!
     Lockit: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp!"

Probouzejme se raději do každého nového dne s předsevzetím dopřát své mysli svobodu. Jen tak poznáme, jaký poklad je v podobě života v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU ukryt. A jakou mocí oplýváme každý. V dosavadním sevření železné obruče výčitek, jakých chyb jsme se dopustili v minulosti a ve strachu, jakých se ještě dopustíme v budoucnosti, se nám nedaří ani volně nadechnout.

Na hledání ukrytého pokladu života v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU je dobré se na jeho nalezení vydat osvobozeni od všeho, čím jsme se až dosud obtěžkali. Dobré je se na cestě k jeho nalezení občas i podívat do dlaně. Leží tam, byť dosud neviditelný. Klíč k otevření posledních dveří, za nimiž byl až dosud poklad zamčený. Ale už začíná hřát. A časem začne i pálit.
Klíč k pokladu nad poklady, k životu v PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU.

Jan Konfršt

10. 3. 2023

Zdroj: přeposláno přáteli od autora