17. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Meditace o svobodě (13. 2. 2023)
K myšlenkám věnovaným fenoménu, jakým svoboda bezesporu je, jsem se během času vrátil nesčetněkrát. Možná i proto, že jde o téma nevyčerpatelné, zasahující do všech oblastí života a jde tudíž o téma nesnadno uchopitelné. Možná i proto, že vnímané velmi individuálně. Vždyť, jak chápat jeho význam? Slovníkem spisovného jazyka českého je definována jako možnost uplatnit svou vůli, volně se rozhodnout. Ale ve spojitosti s čím, v jakém čase, za jakých okolností, v jaké situaci a čím podmíněné, jaké oblasti života se dotýkající? Vnímání jednoho z charakteristických rysů lidské bytosti, jak zní jedna z dalších definic svobody, je navíc navýsost individuální. Je na ni možno nahlížet jako na privilegium občana ČLOVĚKA, ale je přirozené, že ono privilegium jinak vnímá vědec, jinak žena na mateřské dovolené. Odlišně svobodný zednář, případně člen jakéhokoli řádu (církev, vojsko ...), jinak narkoman, nalézající se na protipólu vnímání DARU života, člověk očekávající od další dávky své drogy chvilkové vysvobození ze svých fyzických a psychických muk.
Odlišný přístup k vedle rozumu nejvyššímu atributu člověka, jak zní další z definic svobody, má filozof nahlížející na ŽIVOT se snahou odhalit, jaké tajemství v sobě dosud skrývá. Aristoteles vnímal svobodu jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu. Pro příslušníka jiného filozofického směru, stoika, znamená svoboda zbavenost vášní, které člověka zotročují. Friedrich Nietzsche, vědom si i možných negativních vlivů svobody na člověka, ji charakterizoval jako nepohodlí svobodného života. Sociologicky je v současnosti možno vnímat svobodu, nevyváženou nezbytnou odpovědností, jako jev provázený dravostí, sobectvím a korupcí.
Mám za to, že jediné, co mají nastíněné pohledy na svobodu společné, je motivace, stojící v pozadí rozhodování jednotlivce, jak svůj DAR života uplatnit. Ve vztahu k sobě i k okolí. Život v karmickém prostředí se však řídí zákony, byť nepsanými, které pokud se rozhodneme nerespektovat a rozhodneme se prosadit svoji vůli na úkor svobody druhého(-ých), či nevystoupíme-li naopak na obranu svobody, je-li v naší blízkosti pošlapávána, musíme nejdříve přehlušit hlas svého svědomí.
K tomu je ovšem žádoucí nechodit světem se zavřenýma očima, nezavírat je před bezprávím a pro odpovídající reakci je porozumění reáliím okolního světa odrazovým můstkem. Teprve poté je na místě probudit víru ve vlastní schopnosti a dostát svému předsevzetí ochraňovat vše, co považujeme v životě za svaté. Neobracejme pořadí: VĚDĚNÍ, ZNALOST je nad VÍRU. Zdrojem svobody je znalost zákonitostí, jimž je podřízeno fungování kauzálního světa. Vnější i vnitřní. Svobody, která dává životu křídla.
Vše však dokáže zastínit odpověď na jednu jedinou otázku, kterou je dobré pokládat si a opakovaně. Opravdu ČLOVĚK po svobodě touží, byť se jedná o jeho STATEK z nejcennějších? Nemám přitom na mysli člověka jako jednotlivce, ale živočišný druh, který se po celé věky potýká s nejistotou, pramenící z jeho samotné existence. Po celé věky se totiž ČLOVĚK rovněž potýká s odvěkým nepřítelem svobody: se svou pohodlností, leností, neochotou vysněné (?) svobodě vyjít vstříc. Úsloví - nic není zadarmo - je obecně známé, dopovězme si ho však. Je-li svoboda pro člověka opravdu důležitá, pak je přece přirozené, že nejen pro její získání, ale především pro její trvalé udržení je nezbytné vynakládat nemalé množství vůle, rozhodnosti a nezřídka i odvahy, což má často i neblahý následek. Rezignaci na uplatnění, prosazení SVÉ OSOBNÍ SVOBODNÉ VŮLE. Jejím synonymem je pak její předání do rukou kohokoli druhého a jak známo, ochotných rukou se vždy najde dost.
Matematika, královna věd a jeden z jejích oborů, statistika, je stejně tak spravedlivá jako neúprosná. A není pro člověka nejlepší vizitkou, že víc jak 50% (uvádím pro jistotu nižší číslo, než jaká se v průzkumech objevují) obyvatel v podstatě netouží žít život ve svobodě podmíněné nezbytnou mírou odpovědnosti za osobní rozhodování. Jinak řečeno, nemalá část z nás touží po vládě silné ruky, neboť si s osobní svobodou nedokáže poradit. Myslím, že právě tento díl "nepohodlnosti" měl Nietzsche na mysli.
Přitom v myšlenkách každého člověka je v latentní podobě uschován větší díl vůle a moci nad sebou samým, než v jaké představě žije. Každý jeden z nás má tak možnost podílet se na proměně okolního světa, není-li spokojen s jeho stavem. Ta je ovšem podmíněna proměnou myšlení, svobodnou volbou. Buď nadále žít v kategoriích DOSUD MOŽNÉHO, dosavadních zkušeností, anebo si připustit, že se pohyboval v kategorii myšlenek JEN dosud přípustných a začne si sám klást otázky umožňující připuštění si i dosud nepřípustného, čili zpochybňování "daného".
Největší překážkou, kterou musí člověk na své životní pouti překonávat, je bariéra jeho vlastních myšlenek. Co až dosud, a ono dosud s ním věrně putuje časem, považoval za nepřípustné. Velkou překážkou je nedostatek odvahy klást si, a opět dosud, otázky i nepřípustné. Přitom jsou to právě ony okamžiky, v nichž může vykročit z hranic žitých "konvencí" a dopřát si tak prožít povznášející okamžik niterné svobody. Okamžik, v němž se konvencím postavil. A pak už je jen na něm, na volbě kohokoli z nás, zda se z onoho okamžiku stane počátek čehosi MOŽNÉHO VELKÉHO. Základní kámen Svobody. Té, která dává člověku oprávnění procítit, k čemu byl povolán, aby žil. Té, jejímuž volání jsme vystavování cyklicky. A povětšinou tehdy, přesáhne-li míra vnějšího útlaku "přijatelnou" mez. Pak přichází chvíle, v níž odvěká touha po objevení sebe sama zesílí natolik, že se může projevit i celospolečensky.
Jedním z oněch milníků v novodobých dějinách se stala Velká francouzská revoluce (VFR), která měla v konci za následek ustanovení nového společenského řádu - republiky. Avšak přestože šlo o změnu převratnou, je dobré si při pohledu zpět uvědomit, že šlo v zásadě "jen" o první krok vyjití na cestu za svobodou, na cestu uvědomění si sebe sama. Na cestu, po níž po více jak dvou staletích jdeme teď i my a po níž bezpochyby bude kráčet i nespočet dalších generací, neboť je cestou životní poutě každého ČLOVĚKA bez ohledu na čas a konce nemá.
Ke konci 18. století k proměně společnosti ve Francii skutečně došlo, ale jak už tak bývá, jen částečně. Její myšlenky se časem staly řídícími pro budování demokracie i v dalších zemích Evropy, avšak jejich prosazení na domácí půdě, ve společnosti, v níž rozhodující slovo měly spolu s králem dva nejvýše postavené stavy, tj. šlechta a duchovenstvo, stálo mnoho životů. Odpor byl silný nejen v čase jejich prosazování, ale i v čase poté. Ke skutečné rovnoprávnosti máme proto daleko i dnes. I dnes si jistá skupina lidí osobuje práva, která jim nepřísluší, ve snaze ovládat ty "druhořadé". I proto Francouzi sice 14. červenec, den dobytí Bastilly, každoročně slaví, ale s úrovní demokracie spokojeni nejsou.
Myslím, že stojí za připomenutí, jak prosté myšlenky, týkající se existence ČLOVĚKA byly 26. července roku 1789 do "Prohlášení práv člověka a občana" vloženy a jaká vznešenost, důstojnost z nich současně dýchá.
"Představitelé francouzského lidu, ustanoveni v Národním shromáždění, domnívajíce se, že nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyložit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uváděla jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v každé chvíli porovnávány s účelem každé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby požadavky občanů, když se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vždy k zachování ústavy a ku blahu všech. V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:
I.
Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.
II.
Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.
III.
Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.
IV.
Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.
..."
Sen o beztřídní společnosti se však vyhlášením Deklarace automaticky nenaplnil. Život v duálním prostředí byl a je doposud prostředím odvěkého zápasu dobra se zlem, jen jeho formy se v čase proměňují. Stále existuje stav, jehož příslušníci se snaží získat nadvládu. A vždy proto bude důvod k revoltě.
Od VFR uplynulo již více jak 233 let. Žijeme ve výrazně proměněné společnosti nejen díky technické revoluci, která charakterizovala celé 19. století, ale obzvláště díky současnému rozvoji pokročilých technologií, které mají výrazný dopad na změnu kvality života. Avšak bohužel jen po materiální stránce. Ale jak známo, každá mince má dvě strany. Život v dualitě s sebou nese různá nebezpečí. Zjevná i doposud skrytá. A člověk snadno podléhá svodům okolního světa. O to snadněji, oč více společnost bohatne, oč více přibývá lákadel okolního světa, oč snadněji se mu žije díky stále vyspělejším technologiím, o to snadněji a pohříchu i ochotněji upadá do osidel současné civilizace. Světa OKOLNÍHO - a zapomíná na sebe. Vždy má však možnost uvědomit si, že je LÁKÁN, že jde jen o LÁKADLA a jaká rizika jsou s lákáním spojena.
V roce 1981 (!) natočil Juraj Herz na motivy povídky Josefa Nesvadby film Upír z Feratu. Sci-fi horor o automobilu nevídaných kvalit s nepatrnou spotřebou, pohonnou hmotou však byla lidská krev. Film vypráví příběh o vztahu člověka k technice, která na jednu stranu nabízí netušené možnosti, současně však ČLOVĚKA, který jejím svodům neodolá, postupně stravuje. Příliš okouzlen technickým světem tak přichází o duši. Vše umocněno vizuální podobou povídky, v níž její autor vyjádřil svoje obavy za člověka, který nedbá varování svého svědomí.
Od VFR uplynulo již více jak 233 let, od vzniku zmíněného filmu let jen 42. Co však zůstává stejné a na co bychom neměli nikdy zapomenout: neminout nikdy okamžik, v němž svědomí, duše říká, že teď, právě teď je čas revolty. A nejdůležitější není, zda prvním impulzem byla bída, hlad, volání po svobodě jako v čase VFR, či nářek těla, ze kterého auto pozvolna vysává krev. Primárně jde VŽDY o svobodu lidského BYTÍ. O ČLOVĚKA, který se vždy jako svobodný rodí, avšak nerozvážně se svým DAREM nakládá.
Ke svobodě, jednomu z hlavních atributů života člověka, se od narození vztahujeme všichni. Ať už vědomě či nevědomě. A u vědomí, že naše přítomnost není dílem náhody, mělo by být naším nevyřčeným přáním, nevyřčenou povinností naplňovat DUCHA Deklarace. Myšlenek, které otevřely cestu k nové kvalitě života. Opravdu není důležité, zda prvotní příčinou revolty byla touha po svobodě, či "jen" bída a hlad sužující ty, kteří se na společenském žebříčku tehdejší Francie nacházeli nejníže. Důležité je, jaké uvědomění s sebou přineslo následné dění a jak bylo zformulováno do prvního bodu Deklarace.
Nechť jsou její slova "...lidé se rodí a zůstávají svobodnými..." dostatečně silným mementem, vodítkem ČLOVĚKU na jeho pouti životem v dobách dobrých i horších. A dostatečně silnou výzvou, abychom neopouštěli svou duši. A pomáhali si navzájem. Příkladů, na nichž si můžeme vzájemně doložit, jak je naše svoboda systematicky oklešťována, jak vznešenost a důstojnost prvního bodu Deklarace práv člověka a občana zrozená z bolesti a dosavadní nesvobody zůstávají stále častěji jen na papíře, je kolem nás víc než dost. A přibývají jen díky nám, naší neochotě vyslechnout svou duši, že čas revolty již je tu. Ostatně - kdy nebyl?
Jan Konfršt
13. února 2023
Zdroj: Přeposláno přáteli od autora.
