16. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Jaká je cena zmoudření? (14. 1. 2023)
1. ledna roku 1990 se nově zvolený prezident Václav Havel v novoročním projevu větou: "...Naše země nevzkvétá", uvozenou slovy: "Předpokládám, že jste mě nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal", prezentoval nikoli jen jako prezident, ale především jako ČLOVĚK, který coby vrcholný politik říká těm, kdo ho svými hlasy do úřadu uvedli, že lhát se nemá. NEMÁ, ať je člověk kmán, či vrcholný politik. Že říkat PRAVDU je jediná cesta, jak povýšit ŽIVOT na hodnoty, pro něž byl povolán, aby je žil.
Václav Havel pronesl svá slova v době, která byla historickou příležitostí nejen pro náš národ, ale v době, v níž se lámal chléb pro celé lidstvo. V níž si mohlo v plnosti uvědomit, že bipolarita myšlení je slepou uličkou. Že jediná vskutku smysluplná možnost, jak dát skrze sebe ŽIVOTU šanci, je nepovažovat "kohokoliv druhého" a priori za nepřítele, ale za sobě rovného a trvale tento postoj rozvíjet. A prostředkem k naplnění této vize je říkat a ŽÍT PRAVDU. Naplňovat skrze sebe cosi, co by mělo být každému z nás vlastní: aby ANO znamenalo vždy ANO a NE bylo vždy rozhodným NE.
Ohlédnu-li se však zpět, soudím, že jsme možná pod vlivem předchozích dlouhých let prožitých v obavách z nepřátelských úmyslů druhé strany propásli historickou šanci začít PŘEMÝŠLET JINAK. Že jsme se nedokázali vymanit ze zajetých kolejí uvažování a pokračovali v modelu K. Clausewitze, pruského generála z přelomu 18. a 19. století, prosazujícího koncept neomezeného válčení. Myšlenku, že vítězství spočívá jen v totálním zničení nepřítele a válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Mám za to, že setrvačností svého myšlení se vracíme o tři století zpět a napadá mě, zda jsme kdy mysleli jinak. Že i po tak dlouhé době a bolavých zkušenostech první poloviny minulého století uvažujeme stejně jako jmenovaný generál, nám jistě ke cti neslouží a nemám přitom na mysli jen vnějšího nepřítele. Ten, který ho dokáže plnohodnotně vždy nahradit, jsme my sami. Sami se sebou svádíme dlouhodobě urputný zápas a skutečnost, že vítěz není dosud znám, napovídá, jak nesnadná je odpověď na otázku, kdo tím nepřítelem vlastně je. Díky nevyřešené úloze vnímáme svět kolem sebe jako nepřátelské území, na němž probíhá nekončící konflikt. Nabízí se otázka: budeme schopni toto myšlenkové paradigma změnit? Nebo se v duchu Clausewitzova odkazu zničíme navzájem přesvědčeni každý o svém právu na totální vítězství? Pravda je přece na mé (mé...) straně, to jen ten druhý, ten zabedněnec, není schopen pochopit a uznat, že... (nebo ten první?).
Oč více toužíme po vítězství nad vnějším nepřítelem, o to více ztrácíme sami sebe. Přicházíme o přátelství se sebou samými. Stáváme se nepřáteli sobě samým. A přitom nevidíme, že tím nepřítelem je ten, kdo se na nás dívá do zrcadla.
Málo, pokud vůbec, si uvědomujeme, že rozhodnutím řešit konfliktní situaci silou, násilím v domnění, že na ni máme nejen dostatek sil a prostředků, ale i morální právo, se vracíme v čase zpět. Což nám není zřejmé, že uvažováním v duchu starozákonního "oko za oko, zub za zub" si jen ubližujeme? A všichni a navzájem? Což není nekončící konflikt na Blízkém východě dostatečným varováním, že se jedná o slepou uličku?
Stále častěji se mi připomíná otázka, kterou si položil Albert Einstein: Je tento vesmír vůči mně přátelský? A stále intenzivněji se mně osobně vnucuje otázka: Proč se MY, kterým bylo dopřáno žít na tak vzácném klenotu ve vesmíru, proč se MY vůči sobě chováme stále tak nepřátelsky? Co nás pudí komplikovat si život natolik, že máme důvod obávat se i o holý život?
Václav Havel zapůsobil v závěru roku 1989 na svém postu mezi vrcholnými politiky světa zprvu jako zjevení. Velmi rychle se ale proměnil v Dona Quijota. V idealistu marně se snažícího probudit v lidech uvědomění, že ke skutečnému naplnění ŽIVOTA může dojít jedině skrze proměnu myšlení. Teprve pak může dojít i k vlastní proměně společnosti, která bude vyznávat i jiné než jen materiální hodnoty. Přístup společnosti k proměnám okolního světa má však velkou setrvačnost. Válečná rétorika je v mysli člověka zakořeněna velmi silně. A nevyhnutelně tak vede k destrukci hmotného světa. Přitom zapomínáme, že hmotné je ovšem i naše tělo.
Mám za to, že onou nejtěžší železnou koulí, díky níž si bráníme volněji vykročit směrem ke kýžené proměně okolního světa, je právě naše přílišná závislost na hmotné stránce našeho života. Co naopak v našich životech povětšinou postrádám, jsou vlastnosti, které jako jediné mohou být zárukou skutečné proměny společnosti: čestnost, pravdomluvnost, mravnost. Ty ovšem mají kořeny v duchovní stránce života a jedno tak podmiňuje druhé. Opomíjená stránka života, která nás opravňuje nazývat se LIDMI, má za následek, že nám vládnou lidé morálně nepevní, LIDSKY nevyzrálí. Lidé, kteří pokud se kdy na své cestě za mocí potkali s MOUDROSTÍ, bylo by bývalo na místě, aby jen cudně sklopili zrak.
Dokladem skutečnosti, jak je nám niterná stránka života rok od roku vzdálenější, je každoroční způsob prožívání závěru roku. Vánoce, byť oficiálně prezentované jako "svátky pokoje a míru", se bezostyšně mění na procházku po tržnici marnivosti, či spíše marnosti. V hektickou snahu zachovat alespoň po formální stránce zdání uchovat tradici, aniž jsme ochotni zamyslet se nad tím, v čem ona tradice spočívá.
Soudím, že pod tlakem vnějších okolností (nemoc, válka) je cíleně zamlčováno, v čem spočívá zmíněný "pokoj a mír". Jen díky schopnosti vnímat dění kolem sebe v souvislostech si můžeme dopovědět: abychom mohli žít "pokoj a mír", je nezbytné provázet se na každém kroku životem svobodou myšlení umocněnou svobodou projevu.
Myslím, že právě v období Vánoc jsme si opět mohli ověřit, jak jsou pro nás dárky v jakékoli podobě, ona hmotná stránka našeho života, důležité. Jakou váhu jim přisuzujeme. Jak jsme závislí na své touze vlastnit. A tak se z ní stává železná obruč, pod níž se člověku dýchá stále obtížněji. Nekončící střet touhy a reality má za následek utahující se smyčku nesvobody. Avšak volba, jakou cestou se z tohoto rozcestí vydat dál na své pouti životem, by mohla být paradoxně o to snadnější.
Míra lidské svobody byla, je a bude i nadále podmíněna našim vztahem k hmotným statkům. Moc, peníze, majetek, to vše mělo a má na člověka velký vliv. Často a nezřídka i ochotně se tak člověk dostával dobrovolně do jejich područí. Zahrnou-li však mocní myšlenkově do majetku i ideologii, pak jejich snaha ochránit jej před nepřítelem může ve vztahu mezi státy nabýt obludných rozměrů. Všechny válečné konflikty v dějinách mají své kořeny ve snaze obhájit svou a jak jinak než nezpochybnitelnou pravdu. Svůj majetek, svoji ideologii všemi dostupnými prostředky. Kdo si však v plnosti uvědomuje, že čím více vlastníme, tím většími otroky vlastněného se stáváme.
Rostoucí bohatství společnosti ruku v ruce se stále propracovanějšími technologiemi zasahujícími do všech oblastí všedního života spolu s všudypřítomnou a neodbytnou reklamou vyzývající "užít si života" má ještě jeden neblahý dopad na náš vztah k dramaticky se proměňujícímu světu kolem nás. Necháváme se až přeochotně obloudit jeho pozlátkem a utíkáme před sebou. Před hlasem svědomí varujícím, že zdaleka není vše tak, jak se na první pohled jeví. A před otázkou, jakou hodnotu pak má život v blahé nevědomosti a co nás ještě opravňuje považovat se za tvořivou formu života, radši zavíráme i uši.
Myslím, že se nacházíme na velkém rozcestí, což ostatně pro lidstvo není ani nová ani výjimečná situace. Chceme-li však v obtížné situaci obstát se ctí, je dobré se zamyslet a nejen zamyslet nad tím, co napovídají historické paralely. Moudrý člověk by měl v sobě najít sílu nechat se poučit minulostí a neopakovat chyby, jichž se dopustili jeho předkové.
Posuďme, do jaké míry se současný vývoj společnosti
podobá období úpadku Římské říše, tak jak ho ve svých dvaceti bodech
zformuloval významný britský historik Edward Gibbon (1737 - 1794). Ve svém
stěžejním díle Úpadek a pád Římské říše shrnul základní principy chování
společnosti, které považoval za příčinu jejího zániku a zůstává na našem
posouzení, zda se historie neopakuje v přímém přenosu.
1. Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
2. Tradiční role otců jako živitele rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců.
3. Senioři jsou zanedbáváni. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče.
4. Literatura a umění se stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Tzv. umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy.
5. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři.
6. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a tzv. celebrity.
7. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
8. Úroveň vzdělání rapidně klesá.
9. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše.
10. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí.
11. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá.
12. Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně.
13. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají.
14. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti zisku. Udělují se za úplatky a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil.
15. Staletími předků prověřené hodnoty, jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
16. Šíří se cynizmus.
17. Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce.
18. Do země přichází velké množství cizinců.
19. Politikové nadbíhají lůze, která si vynucuje zábavu a státní podpory (chléb a hry).
20. Občané stále na všechno nadávají.
Nu?
Říká se, že naděje umírá jako poslední. Osobně se však nechci spoléhat na to, že má více životů. Nechci se podílet na její smrti a vidět ji umírat.
Jan Konfršt
14. ledna 2023
