15. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Učme se říkat NE (7. 12. 2022)

Promoval jsem v roce 1966.

A byť v systému výuky a v přístupu ke studentům na VŠ ještě dozníval duch neblahých padesátých let, přesto jsem již vnímal ducha uvolnění druhé poloviny let šedesátých.

Slova A. Dubčeka, J. Smrkovského jsem na jaře roku 1968 hltal jako voják během výkonu základní prezenční služby a vnímal je jako velmi lákavou naději na změnu, měla však jen krátkou dobu trvání.

A následovala dvě dlouhá desetiletí vyplněná životem ve společnosti charakterizované dvěma vlastnostmi. Klamem vydávaným za pravdu na straně jedné a povětšinou souhlasnou přetvářkou na straně druhé, což mělo na společnost demoralizující dopad po mnoha stránkách. Byla to však i doba, v níž se tříbily charaktery. Na dokreslení jedna hořce úsměvná vzpomínka.

Během osmdesátých let jsem byl služebně opakovaně vysílán na práci do tehdejšího Sovětského svazu. Po návratu bylo vždy mou povinností napsat zprávu ze služební cesty. Část technickou a část obecnou, týkající se ubytování, způsobu využití volného času a podobně. I stalo se jednou, že právě tato část zprávy se velmi znelíbila jednomu pracovníkovi na generálním ředitelství a byl jsem proto vyzván, abych se dostavil k "podání vysvětlení". Jako u výslechu. A ejhle - oním pracovníkem byl můj tehdejší spolužák z vysoké školy. Ten, který měl během studií na starosti, jako oddaný člen SSM a perspektivní člen KSČ, kontrolu docházky na přednášky. Poslední dva roky zakončil na fakultě v Moskvě a teď, po letech, jsem stál před ním a měl se "vyzpovídat" z toho, co se mi nelíbilo během pobytu v zemi, kterou měl za zaslíbenou.

Tolik drobná, a přesto snad dostatečně výstižná událost dokreslující, proč jsem závěr roku 1989 vnímal jako očistný nádech svobody po dlouhém pobytu pod hladinou.

Žijeme v čase více jak tři desetiletí poté. Dívám se kolem sebe naplněn nejen rozpaky, ale s mnohým i nespokojen. Jistě nám slouží ke cti, že jsme po listopadových událostech roku 1989 a způsobu, jakým změny proběhly, byli vzorem pro celý svět, jak také může proběhnout vyrovnání se s minulostí. Mám však za to, že jsme se možná díky prožitku z nečekaně nabyté svobody zachovali naivně. Že jsme se pod vlivem hesla "Nejsme jako oni" zachovali až příliš naivně a s rozčarováním poznali, jak si ti, kteří měli na svědomí rozklad morálních hodnot společnosti, vysvětlují význam slova odpuštění a jak rychle se dokázali zorientovat v nových poměrech ve svůj osobní prospěch a na úkor celku. Na vlastní kůži od té doby zažíváme, v čem spočívá v jistém slova smyslu "slabost" znovu obnovované demokracie, opírající se o principy nezávislého, avšak dosud nevyzrálého práva oproti totalitnímu způsobu uvažování, jemuž vévodí a bohužel dosud přetrvává osobní prospěch v jakékoli podobě. Dokladem toho, že se lidé takto smýšlející nemíní vzdát svých výsad, pro nás měla být skutečnost, jak rychle a účinně se v nově nastavených poměrech dokázali semknout pod praporem s heslem "já nic, já muzikant". Silným varováním pro nás mělo být i poznání, jak rychle pochopili, v čem spočívá "slabost" důsledného prosazování práva, což názorně prokázalo i vyšetřování násilností spojených se 17. listopadem 1989, které nedospělo k jednoznačným závěrům a vyznělo do ztracena. Ze stejného důvodu byl protagonista zásadní proměny společnosti V. Havel nejen mnohými považován za nebezpečného snílka, který se na postu hlavy státu ocitl "jaksi omylem", ale svým prosazováním apolitické politiky byl jimi záhy považován za personu non grata.

A dnes? Právě jeho tehdejší odpůrci se dnes ukazují být těmi, kteří udávají tón současného politického vývoje. Pravdu jako nástroj k porozumění složitosti okolního světa vystřídala dravost, agrese, nesnášenlivost k odlišnému názoru. A lásku? Nepochybuji o tom, že jednou nad nenávistí zvítězí, jen... svět kolem nás se dramaticky proměnil. Jen ta bipolarita světa, v níž mnozí z nás prožili velkou část svého života, nemá zdánlivě již tak ostré kontury. Avšak jen zdánlivě, o to více bychom měli být obezřetnější při vyhodnocování informací, kterými je současný svět zahlcen.

Představa, že by Vám, pane prezidente V. Havle, dnešní kongres USA tleskal ve stoje stejně jako v únoru 1990 po větě:

"... nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu...", je, myslím, více než iluzorní. Dnešní politické elity tleskají ve stoje jiným větám, které vysloví jeden z nich. Vždy bychom měli být ve střehu a přemýšlet, jaké je jejich pozadí. A nemělo by zůstat jen u varovného imperativu. Oč jsou zastřenější, oč méně jednoznačné, o to větší hrozba se v nich do budoucna skrývá pro nás pro všechny.

Ve své úvaze se věnuji časovému období, o němž jsme si počátkem devadesátých let povětšinou mysleli, či spíše doufali, že se rodí nový svobodnější svět. Záhy se však ukázalo, že myšlenka coby nejsilnější tvůrčí energie ve vesmíru dokáže nejen tvořit, ale "v rukách" člověka, jehož cíle jsou ryze egoistické, dokáže svět kolem nás i znetvořit. Přiznejme si, že se na současném neblahém stavu spolupodílíme všichni. Pravda, mohli bychom hledat omluvu ve ztrátě kontinuity vývoje společnosti. Ano, půl století potlačované svobody projevu a několik desetiletí deformované demokracie, v níž bylo toto slovo propagandisticky užíváno jen v názvu - lidově demokratické - jistě mělo dopad na sebevědomí národa, ale... Bohužel ani změny po roce 1989 nevedly k radikální proměně školského systému. Způsob výuky byl, je a vždy bude tím faktorem, který rozhodujícím způsobem ovlivní nově přicházející generace, jak budou schopny porozumět prohlubujícím se složitostem okolního světa a jaký k němu zaujmou postoj. Odpovědnost z nás, rodičů, při výchově potomků nikdo nesejme, ale je i odpovědností škol vybudit ve svých svěřencích touhu po hledání odpovědí na dosud nepoznané. Bohužel ani po roce 1989 nejsou nastupující generace v převážné míře vedeny ke kritickému myšlení. K přemýšlení o věcech v souvislostech. V nedostatečné míře v nich probouzíme již od dětského věku povědomí, že musí nést za své chování, za své činy odpovědnost. Ve školském systému dosud bohužel přetrvává v nezanedbatelné míře ověřování nabytých znalostí pouhým deklamováním. Ne náhodou je pro význam tohoto slova jedno ze synonym - prázdně mluvit. K naší škodě si však přenášíme tento způsob uvažování, přístup k informacím, kterých přibývá geometrickou řadou, i do dospělého života a zpronevěřujeme se tak daru, který je jeho pravým kořením - k tvořivosti. Napomáhá tomu i skutečnost, že je z veřejného života násilně vytlačován institut "kulatého stolu", umožňující hledání pravdy v pluralitě názorů. Pomalu zapomínáme, že právě svoboda je synonymem demokracie; nikoli násilné prosazování konformního názoru. Máme ještě právo (nejen ČR) považovat se za demokratický státní útvar? Což je možno považovat vše, co je nám zatajováno, za státní tajemství?

Události roku 1989 jsem prožíval jako čas probouzejících se nadějí a vstup České republiky v roce 2004 do EU moje naděje ve vskutku smysluplně prožitý život jen umocnil. Byl a jsem stoupencem sjednocení. Dlouhodobé budování přátelství na principu rovnosti považuji za smysluplné naplňování vize a symbol mostu na bankovkách EU je pro nastíněný proces vpravdě symbolický. Píše se však rok 2022. Je osmnáct let poté a mám sílící pocit, že nejenže ony mosty sjednocení byly vystavěny na nepevných základech, ale již v době jejich stavby byl na stavbu jejich oblouků použit nevhodný materiál.

Mám za to, že jsou stále intenzivněji a ZJEVNĚJI pošlapávány hodnoty, na nichž má být vystavěno skutečně rovnoprávné přátelství, partnerství, má-li mít dlouhodobou platnost. A že nebyly brány do úvahy již v době, kdy se o sjednocené Evropě začínalo uvažovat. Soudím, že ke skutečně silné Evropě může vést jen cesta, po níž půjdou pospolu jen suverénní členové, jejichž víra ve spojenectví a přátelství je vystavěna nejen na ekonomických, ale i hlubokých duchovních základech.

V současné době však vnímám spíše opak. Příslušnost k vlastnímu národu je z pohledu těch, kdo jsou u moci, označována za cosi neslučitelného s naším členstvím v EU. Slovo vlastenectví je zaměňováno za nacionalizmus a vyslovováno s pejorativním nádechem. Zastávám však názor, že:

Nemohu být uvědomělým Evropanem dříve než se stanu sebevědomým Čechem.

Hrdým bez nádechu namyšlenosti a falešného nacionalizmu.

Těžko se může stát platným členem vyššího celku kdokoli, je-li jeho příslušnost k němu podmíněna myšlenkovou podřízeností. Celek sám ztrácí svou kredibilitu, vyžaduje-li po svých členech poslušnost, která postrádá oporu ve vzájemné rovnoprávnosti.

Varováním by nám měly být historické skutečnosti, že k rozpadu, či dokonce zániku velkého celku došlo vždy tehdy, pokud byly při jeho vzniku opomenuty vyšší hodnoty než jen dosažení krátkodobých výhod, v jejichž pozadí byl buď strach z možného ohrožení, či touha po získání nadvlády.

V úvahách o budoucnosti EU těch, kdo stojí v současné době u kormidla (ve skutečnosti však o budoucnosti tvůrčího života na naší planetě), postrádám mnohé, co dává naší přítomnosti tady a teď hlubší smysl a oprávnění. Soudím, že

dokud se budeme věnovat jen jedné stránce naší existence;

dokud středobodem našeho zájmu bude jen ekonomika a mantrou její trvalý růst;

dokud bude tabuizován jakýkoli názor, který upozorňuje na krátkozrakost takovéhoto postoje;

dokud bude ze strany mocných bráněno jakýmkoli změnám ohrožujícím dosažené životní úrovně; dokud budeme jen pyšní (nikoli hrdí) na dosažené a odmítneme se upamatovat, že každá pýcha je jen předzvěstí pádu,

dotud se budeme chovat stejně jako kdysi pasažéři Titaniku, z nichž však více jak polovina jeho zánik nepřežila.

Ti, kteří tehdy měli na lístek v první třídě, ještě tancovali, byť se loď již potápěla. Vlastníci lístků druhé třídy již věděli, že je zle. Stejně jako dnes nejohroženější střední třída, která chudne a bude chudnout nejprogresivněji. A ti z nejspodnějších pater potápějící se lodi? Těm šlo o život nejdříve stejně jako dnes těm nejchudším, které dusí rostoucí nájmy a obtížně uhraditelné výdaje za energie.

Ti z "první třídy" se však dnes stejně jako tehdy bez ohledu na reálie okolního světa stále brání zout taneční střevíce a se slovy: "...nebojte, nenecháme vás padnout...", se odmítají podívat pravdě do očí a nutí nás žít ve světě přetvářky, v němž je lež pokládána za legitimní prostředek zprvu k dosažení a poté udržení si moci a postavení.

Žijeme v chřadnoucím světě, jehož signifikantním znakem je degradace vztahu člověka k člověku. Ve světě, v němž v zájmu těch, kteří přesvědčují sami sebe, že jimi zasazený strom moci se již brzy dotkne nebe, není své "poddané" schopen vyléčit. Ocitáme se tak v roli pacientů, kteří procesem uzdravení nemají pouze projít, ale mají být udržováni ve stavu nemoci. Jen takový pacient, očekávající pomoc v uzdravení, je trvalým zdrojem jak ekonomického, tak politického zisku. A vedený k tomu, aby se obával nejen o svou existenci, ale v konci i o holý život.

Technologie moci se po staletí nemění. Metoda biče a cukru našla uplatnění v každé epoše vývoje lidstva. Vyvolat tíživou situaci a následně se prohlásit za spasitele je princip prastarý. Cílem nebylo a není společnost, člověka uzdravit, dovolit mu svobodně dýchat, dopřát mu uvědomění svobodné samostatnosti. Záměr je opačný. Udržet člověka ve stavu myšlenkové závislosti. V představě, že je přirozené stále o něco žádat a žít v obavě, zda dokáže splnit všechny podmínky, jimiž je vyhovění prosbě podmíněno. Vyžadovaná poslušnost je přitom jen mezikrokem k dosažení vysněného cíle mocných: aby člověk závislý na pomoci nejen souhlasil, ale v konci myslel stejně jako autorita, k níž se obrací a stal se tak de facto umělou inteligencí v rukách svého "tvůrce".

Nastíněný děj je opisem skutečnosti, proč svět, v němž žijeme, přestává být prostředím vhodným pro tvořivou diskuzi a chřadne. Degraduje svoboda a odumírá právo.

Uvědomme si, že co je po nás žádáno, je morálně nepřijatelné a lidsky neobhajitelné. Zůstat však jen u poznání, kdo je tím "nepřítelem zvenku" a my že máme být těmi "koncovými zákazníky", kteří se mají stát vykonavateli vůle majitelů lístků první třídy, by bylo ustrnutím na půli cesty. Přece jsme současně lidmi obdařenými rozumem a vůlí říci NE ve chvíli, v níž svědomí zavelí. Vždyť nemocná je celá společnost. Nejzávažnější chorobou trpí možná právě majitelé těch nejdražších lístků. Opojeni mocí a oslepeni představou jak společnost "uzdravit". Jak známo, psychické nemoci se léčí nejobtížněji, a zvláště u lidí odtržených od reality, ztrácejících schopnost hodnotit situace i z pohledu těch, kdo jsou na nich závislí.

Svět je však jen jedna loď. Uzdravit se můžeme jen společně.

Těžko ho uzdraví ten, kdo se chová jako vědec, jehož motivací při vývoji léku není uzdravení pacienta, ale zisk, kterým je vývoj léku provázen.

Těžko nás uzdraví ten, jehož výklad slova "lék" je od jeho pravého významu na hony vzdálený.

Uzdravit se či padnout můžeme jen společně a nikdo z nás nemůže být uzdraven zvenku. Přemýšlejme o tom, jakou cestou se vydat ke svému uzdravení a o svém příspěvku k uzdravení celku. Uvědomme si, že předáním jakkoli malého dílu odpovědnosti za svůj život v touze nechat se ochránit stejným dílem zákonitě ztrácíme sami sebe. Odolat pokušení alespoň na chvíli si na cestě životem odpočinout a nechat za sebe rozhodovat "ty druhé" jistě není snadné. Přemýšlejme však o hloubce a významu slova NE.

Učme se říkat NE v situacích, kdy je po nás vyžadována poslušnost, proti níž protestuje naše svědomí. Budování osobnosti člověka v duchu vyšších zákonů, které mnohdy nejsou v souladu se zákony, v jejichž pozadí stojí jen touha po moci, stojí nejednou i na zmíněných pouhých dvou písmenech.

Ne vždy má zápor negativní význam.

                                                                                                                                             Jan Konfršt

7. prosince 2022

Zdroj: Přeposláno přáteli od autora.