14. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Nikdy se nepřestaňme ptát (17. 11. 2022)

Mám za to, že my dříve narození máme vůči všem, kdo se narodili po roce 1989, tedy více než jedné generaci, nemalý dluh; že my, kteří jsme prožili neopominutelnou část života před tímto datem a poznali, že to, co žijeme, je jedna velká přetvářka; a věděli jsme, že to ZJEVNÉ je pravdě na hony vzdálené, a tím jsme se nastupujícím generacím zpronevěřili. Snaha rodičů zajistit dětem snazší život, než měli oni sami, je pochopitelná a byla by i přirozená, pokud by její nedílnou součástí byla intenzívnější mezigenerační výměna zkušeností.

Mám za to, že povinností rodičů je budovat v nastupující generaci silné povědomí, že život v dostatku není samozřejmostí. A především že existují i jiné hodnoty života než jen kupříkladu obstarání si nejnovějšího modelu "chytrého" telefonu, který nikoli náhodou, ale cíleně nejen ochuzuje člověka o další díl tvořivosti a zároveň prohlubuje i formu závislosti.

Mám za to, že převažující část současné mladé a nejmladší generace je tak díky nám, rodičům, či jen těm dříve narozeným, ochuzena o vjem nouze a nemám na mysli jen materiální stránku věci. Mám za to, že k naší společné škodě je opomíjena spirituální stránka života a právě "díky" tomu nahradily chrámy konzumu závratnou rychlostí chrámy ducha.

Mám za to, že v tom spočívá naše největší pochybení: v dostatečné míře jsme nepředali a nepředáváme těm, kdo přicházejí po nás, povědomí, v čem spočívají skutečné hodnoty tvořivého, smysluplného života.

Mám za to, že vůči nastupujícím generacím jsme se provinili ztrátou obezřetnosti. Vždyť přece víme, jak nebezpečné je nechat se ukolébat ve stavu "... je to dobré, nic závažného, nebezpečného se neděje." Avšak právě této chyby jsme se dopustili a nadále i dopouštíme. Nechali jsme na těch, kteří přicházejí po nás, aby se v překotně rozvíjejícím se světě orientovali bez naší výraznější pomoci. Opomněli jsme a opomíjíme nikoli jen připomínat, ale důrazně předávat povědomí, že skutečné hodnoty života nespočívají v tom, co je ZJEVNÉ, ale v tom, co je SKRYTÉ. A prohlašovat ZJEVNÉ za jediné pravdivé že je cestou do zapomnění. Opomíjeli jsme zdůrazňovat, že jedinou možností, jak se vymanit ze světa kolektivně vytvářených falešných představ a iluzí, je osvobodit se z pout zažitého způsobu myšlení. Myslet si při pohledu na oceán, že tam v dáli na obzoru se již nebe dotýká země, je snad podobenství dostatečně výstižné; vzdálenost oblaků od hladiny je tam stejná jako v místě pozorovatele, jak by se mohl přesvědčit každý nevěřící Tomáš, pokud by se vydal na cestu, aby se přesvědčil.

K tomu, abychom odhalili, co je SKRYTÉ a má smysl poznávat, k tomu je třeba vydat se na cestu mnohem delší. Aby se mohlo setkat poznané s nepoznaným, ZJEVNÉ se SKRYTÝM, je třeba rozhodnout se opustit svět iluzí.

Dlouhodobě opomíjíme trvale připomínat těm, kdo přicházejí po nás, že poznávání nepoznaného, přibližování se k hranici, kde se setká poznané s nepoznaným a nebe se zemí již začíná dotýkat, je oním svatým grálem, tak často a v mnoha situacích zmiňovaným smyslem života. Důstojnou náplní života. Málo, nedostatečně zdůrazňujeme, že prohlubující se připoutanost ke ZJEVNÉMU nás oddaluje od pátrání po SKRYTÉM; že naše potřeby jsou ve skutečnosti jen zdánlivé, neboť jsou vytvořeny naší představivostí. Málo, či nevhodným způsobem přibližujeme mladé generaci, že ZJEVNÉ je tu kolem nás jen jako prostředek, který nám má osvětlit cestu ke SKRYTÉMU.

Nemyslím, že píšu o čemsi, co je člověku hodně vzdálené, či dokonce neznámé. Spíše se mi podbízí otázka, proč se my všichni v mnoha ohledech chováme jako ti neochotně poučitelní. Vždyť skutečnost, jak snadno a často se necháme oslnit rozvojem techniky na úkor vztahu k sobě samému, je nabíledni. Zamýšlím se nad tím, proč se v mezidobích, v nichž dochází cyklicky (v dějinném měřítku) k citelnému uvolnění napětí ve společnosti a můžeme se volněji nadechnout, proč se v takových chvílích necháváme tak snadno ukolébat. Ano, vím, jedná se o otázku pouze řečnickou. Odpověď je nasnadě a historicky mnohokrát ověřena. Lenost, neochota trvale vynakládat úsilí zamýšlet se nad děním kolem sebe v souvislostech jsou vlastnosti, díky nimž stejně tak cyklicky přicházejí chvíle, kdy si "dopřáváme" možnost rozhlédnout se kolem sebe a nevěřícně, rozhořčeně pronášet věty typu "cože se to zase děje (stalo)."

Udržet se ve stavu bdělé ostražitosti však není snadné.

Člověk, pro něhož jsou středobodem života materiální hodnoty, jehož myšlenkový svět se odehrává v rozhodující míře "mimo něho samotného", pro něhož jsou věty o "nitru člověka" natolik vzdálené, že má dojem, zda nejsou pronášeny v jakémsi cizím jazyku; člověka takto smýšlejícího je obtížné "probudit". Těžko ho oslovit, aby se zamýšlel nad náplní svého života. Nelehké je přimět ho, aby začal uvažovat i o duchovní stránce života, je-li dosud schopen slovo duchovní vyslovit pouze s despektem, pokud vůbec. Nelehko ho k zamyšlení přimět, ještě obtížnější ho ve stavu zamýšlení se udržet. Smysluplnějším se jeví věnovat se probouzení člověka již "doutnajícího", u něhož stačí jen rozfoukat oharky, aby se opět rozhořely jasným plamenem.

Bdělá ostražitost, obezřetnost je namístě i při volbě prostředků, jak dosáhnout zamýšleného cíle. Richard Gatling, muž, který v prvním roce války Severu proti jihu v roce 1861 vynalezl a zkonstruoval rotační kulomet, měl na mysli humanitární cíle, projevil se však jako naivní pacifista. Při pohledu na utrpení člověka uprostřed bratrovražedné občanské války se rozhodl zkonstruovat vysoce účinnou zbraň s pevným přesvědčením, že po zjištění, jak nebezpečný nástroj vložil do rukou člověka, obě znepřátelené strany prohlédnou a usednou spolu ke stolu. Nejenže se tak nestalo, o několik desítek let později se zdokonalená zbraň, která původně spatřila světlo světa z nepochybně ušlechtilých pohnutek, stala zbraní hromadného ničení ve válkách, které se staly světovými. Jeden z řady příkladů, kdy se stále propracovanější technologie obrací proti člověku samotnému.

Od chvíle, v níž spatřil světlo světa Gatlingův vynález, uplynulo více než 160 let. Kulisy světa, v nichž žijeme, se dramatickým způsobem obměnily, co však přetrvává, je naše slepá víra, že technický pokrok, dnes přímo technologický převrat je cosi, čím si zpříjemníme život. Slepá víra ve spásu, od níž od nepaměti očekáváme, že přijde zvenku. A přesvědčujeme se navzájem, že každý nový objev je právě tím, který otevírá dveře do světa "netušených" možností, aniž přitom vynaložíme nezbytný čas a energii, abychom si byli schopni osvětlit, v čem ono "netušené" spočívá.

Myslím, že přímo učebnicovým příkladem, jak technika dokáže člověku bezesporu sloužit, avšak současně se stát i možným pánem přebírajícím vládu nad svým stvořitelem, je výpočetní technika. Technologie prodělávající v posledních desetiletích závratnou proměnu, která bohužel začíná mít na člověka dopad, nad kterým se, a doufám, že jen prozatím, odmítáme hlouběji zamyslet. O tom, co bude tím dnem, kterého se člověk musí dotknout, aby začal uvažovat v kategoriích PRO a PROTI, můžeme prozatím jen spekulovat.

Mantrou posledních desetiletí se stala DIGITALIZACE. Inzerovaná jako prostředek nabízející netušenou (opět!) míru pohodlí - vždyť nebude třeba běhat po úřadech... Ale - co bychom neudělali pro své pohodlí. A navíc - čas je vzácné zboží, je přece žádoucí co nejvíce zkracovat ztrátové časy, abychom si mohli o to více "užít" života. I mít u sebe nezbytnou hotovost je vlastně nepohodlné; zaplatit kartou, hodinkami, či v poslední době rodící se novou nadmíru progresívní možností - čipem implantovaným pod kůži - je snadné, a tak pohodlné. Uniká nám však to podstatné, co je skryto za narůstajícím tlakem v konci donutit zákazníka platit jen těmito novými technologiemi. Co stojí za záměrem vyloučit z veřejného prostoru MOŽNOST VOLBY? Znemožnit zákazníkovi vyrovnat svůj účet BUĎ HOTOVĚ NEBO KARTOU? Jde o skrytý útok na PRINCIP ŽIVOTA ve státním uspořádání honosícím se demokratickými principy, stojícími právě na svobodě rozhodování, MOŽNOSTI VOLBY.

Snaha zlikvidovat hotovost a prosadit digitalizaci měny je o to podlejší, že je maskována výhodami, které se v konci obrátí proti nám všem. Ale jak praví staré a mnohokrát ověřené úsloví "když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají". Vždyť kdo z nás, kdo přiloží kartu k "nevinně se tvářícímu" čtecímu zařízení, si uvědomí, že se právě v okamžiku, v němž probíhá platba ELEKTRONICKOU CESTOU; že právě v tom okamžiku probíhá paralelně i další díl zápisu do psychologického profilu zákazníka. Pardon - ne zákazníka, ale ČLOVĚKA, OBČANA, kohokoli jednoho z nás, kdo svým přiložením karty SVOLIL s odhalením, byť nepatrného, avšak přesto dalšího dílu svého soukromí. "Nechtěně" tak o sobě prozradil, co má rád, co ho zajímá, co si myslí, že ke svému životu potřebuje, co rád jí ... "Nechtěně" tak o sobě odhalujeme skutečnosti, které bychom mnohdy nesvěřili ani svému příteli, natož nepříteli. Tím nepřítelem je však systém sám, který se nás do oné zpovědi snaží vmanipulovat.

Pokud by však, a doufám, že podmiňovací způsob popisu následujících událostí bude mít trvalou platnost; pokud by došlo k prosazení digitalizace měny, k VYLOUČENÍ MOŽNOSTI VOLBY, mohlo by dojít reálně i k situaci, že by onomu zdánlivě bezejmennému zákazníkovi, KOMUKOLI Z NÁS, mohla být odepřena možnost nákupu jakéhokoli zboží, neb si ho nezaslouží, neboť nebyl dostatečně loajální vůči systému. A v případě systému by se pak mohlo jednat o "VOLBU", neumožnit zákazníkovi, ČLOVĚKU, nejen nákup posledního typu mobilního telefonu, ale v krajním případě i základních životních potřeb - chleba, neboť v ČASE PŘED nebyl dostatečně loajální a možnost zachování volby POVAŽOVAL za důležitou. Pokud ne, nabízí se ještě jedno přísloví "kdo chce kam, pomozme mu tam".

Velmi nerad bych jednou byl prohlášen za vizionáře. Možná budu označen za šiřitele poplašné zprávy. Nejraději bych byl pasován na člověka, který těmito několika větami "donutil" čtenáře k zamyšlení se nad tím, co vše je skryto v možnosti volby a jak moc si vážíme svobody. A mám za to, že právě volba mezi pohodlností a svobodou je volbou prioritní, od níž se odvíjí chod života každého z nás. Jako vždy stačí pohlédnout do historie, kolikrát a jak draze zaplatil člověk za svoji pohodlnost provázenou neochotou zamýšlet se nad dopady svého konání.

A ještě jedna poznámka, kterou nepovažuji za okrajovou. Pestrost, životnost, kulturu prostředí, v němž žijeme, vytváří nespočet drobností. A mělo by být v našem společném zájmu pečovat o každý střípek této mozaiky. Každý z nich je odkazem našich předků. Jsme si vědomi, jak je světově ceněna například výtvarná hodnota našich bankovek? S jakým vhledem jsou na té které z nich zpodobněny velké osobnosti naší historie?

Tyto věty pro mě nejsou jen nostalgickým ohlédnutím se přes rameno.

Zpočátku možná pomalý, nenápadný, avšak s narůstající rychlostí probíhající přesun pozornosti do virtuálního světa měl a má mnohem více variant. Má však jedno společné. Nepochybně negativní dopad na psychické zdraví populace v důsledku prohlubujícího se rozpadu sociálního kontaktu. Přesun komunikace člověka s člověkem na tu či onu síť přímý kontakt nahradit nedokáže, energii bezprostřední radosti z pohledu do očí neumožní. Může být jen ztěžka zárodkem opravdového přátelství, rodícího se za přítomnosti pohledu, doteku, úsměvu doprovázeného mimikou tváře. Není tím "přátelstvím", které může být ukončeno pouhým dotykem prstu na klávesu a vymazáním jedné z adres z toho či onoho důvodu.

Člověk je ze své podstaty ČLOVĚKEM tvořivým, živou bytostí, po věky se rozvíjející právě díky sociálním kontaktům. Socializace člověka je proces nejen tajemný, ale i velmi křehký. Snadno se dá narušit, nesnadno se napravuje jakékoli pochybení. Povzdech nad narůstající potřebou dětských psychologů v současnosti je jen přirozeným důsledkem nedomyšleného zákazu školní docházky a narušení tak přirozeného rozvoje socializace v posledních dvou letech zvlášť je tak jen nářkem nad rozlitým mlékem.

Omezováním sociálního kontaktu přicházíme o svou osobitost a je otázkou, zda jde jen o nedomyšlenost, či dlouhodobý záměr, aby se z člověka stala pouze jedna ze statistických položek s pořadovým číslem při jednání s úřady. Ostatně - každé úřední jednání začíná oznámením rodného čísla. Nenápadně tak člověk přichází o svou důstojnost; předmětem zájmu zůstává jen do té míry, či chvíle, dokud je schopen prokázat svoji výkonnost. Hloubku významu postupně ztrácejí slova, která nelze ekonomicky v reálném čase vyhodnotit: důstojnost, pravda, láska... a přátelství.

Kdo z nás si uvědomuje, že přesunem do virtuálního světa opouštíme sami sebe? Vstupujeme do světa neosobního, v němž člověk přestává být vnímán jako bytost hodná soucítění, úcty a porozumění.

Ještě mezi námi žijí pamětníci, kteří zažili, jak se z nich stal pouze užitkový předmět poté, co byli ostříháni dohola a na předloktí jim bylo vytetováno číslo. Zboží s krátkodobou životností, krátkodobé spotřeby. Pamatují, co znamená ztráta lidské důstojnosti a život v prostředí, z něhož se vytratila veškerá lidskost a nahrazena byla krutostí a bezcitností.

Ano, jednalo se o exces, vybočení z norem chování člověka k člověku. Smutné však je, že to, co se odehrálo v "civilizované" Evropě 40. let minulého století, nebylo výjimkou. V obměnách probíhá v různých koutech světa dodnes, jen názvy jednotlivých etnik se mění.

Po věky se provázíme stejnými vlastnostmi a odmítáme se poučit. Připustit si, že se i my, kdokoli z nás může snadno ocitnout na druhé straně barikády. Snadno můžeme být označeni za viníky čehokoli. Snaha hledat viníka mimo sebe je vlastnost velmi častá, a probouzí se až příliš snadno. "Viníky" se však stáváme sami již v čase před. V čase, kdy se začíná odvíjet cosi, co sice již nepovažujeme za dobré, neboť cítíme, že se neděje v souladu s naším svědomím, ale vítězí osobní pohodlí, lhostejnost. Neochota zamyslet se nad důsledky. Nad tím, co na sebe může nabalit jediná sněhová vločka, než doputuje dolů do údolí.

Naznačené sebedestruktivní chování výstižně vyjádřil svého času pastor Martin Niemöller na pozadí událostí v Německu první poloviny minulého století.

"Když nacisté začali zatýkat a přišli si pro komunisty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece komunista.

Když si přišli pro socialisty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece socialista.

Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem. Nebyl jsem přece odborář.

Když si přišli pro Židy, mlčel jsem. Nebyl jsem přece Žid.

Když si přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by mi pomohl a mohl se mě zastat."

Mnohému lze předejít. Pouze však tehdy, budeme-li si vždy vědomi, že jsme se zrodili s darem tvořivosti, byli jsme obdařeni tvůrčím rozumem. Schopností klást si otázky. Stejně jako Isidor Rabi, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1944, který se při udílení ceny svěřil, že za vše, co dokázal, vděčí své matce. Ta se ho po příchodu ze školy neptala, co se ten den naučil, ale

JAKÉ OTÁZKY POLOŽIL.

Nikdy se nepřestaňme ptát.

Studna nepoznaného, prozatím SKRYTÉHO je nejen bezedná, ale nikdy ani nevyschne.

Žijme víru, že pro každého z nás nachystal svět kolem nás mnoho otázek, na které je dobré hledat odpověď.

Víra sama nabízí neomezený prostor pro jejich nalezení a stává se tak nositelkou svobody ducha.

Jan Konfršt

17. listopadu 2022

Zdroj: Přeposláno přáteli od autora.