12. zamyšlení filozofa Jana Konfršta — Zamyšlení v čase mezi (13. 6. 2022)

V uplynulých dnech jsem na ČT24 zaznamenal stručnou infornaci: Na podzim bude provedeno přeočkování proti C-19. Zadarmo.

Věta holá na mě zapůsobila jako podprahová reklama. Navíc ji vnímám jako reklamu klamavou, jako cíleně šířenou nepravdu s jasným záměrem. Člověka, kterému již příliš "otrnulo", udržet ve strachu. Nezapomeňte!, na podzim náš nepřítel udeří znova a My jsme připraveni vás ochránit. No ano, je sice pravda, že za vaše peníze, peníze daňových poplatníků... Na to teď ale nemyslete, TEĎ to bude ZADARMO.

A tak jsem si znova připomněl, jak snadno se necháme vydírat svým strachem, jak snadno se necháváme zatlačit do defenzívy. Jak strach ze ztráty toho či onoho má dopad na konformitu našeho myšlení. Jak přitom ztrácíme důvěryhodnost sami před sebou, jak ohýbáme hřbety a přicházíme o sebeúctu. Jak se vracíme svým chováním o desítky let zpět: Něco jiného si myslíme a něco jiného říkáme. Jaký dopad má naše chování na rozpad morálních hodnot společnosti. Zamrazilo mě před nedávným časem při výzvě, abychom nahlašovali ty, kdo mají názor na dění kolem nás odlišný od postoje prohlášeného za oficiální a tím i jediný správný. Ve výzvě příslušného ministerstva mi chybělo už jen jediné: Svolat celý národ na Václavské náměstí a vyzvat ho k přísaze věrnosti svému moudrému vůdci. V historické paralele se obměňují jen ti vůdci a s nimi názory, které máme vyznávat.

Maně mi na mysli vytanula Solženicinova slova: Nemůžeš-li zlu zabránit, nedovol alespoň, aby se šířilo skrze tebe.

O jak hlubokém úpadku morálních hodnot svědčí krok, jímž jsme byli oficiálně vyzváni k udavačství v rozporu s demokratickými principy, k nimž se současně hlásíme. Máme ještě i nadále právo prohlašovat se za dědice myšlenek Husa, Komenského, Masaryka, Havla? Smutným konstatováním zůstává, jak málo nás znepokojuje postupný rozpad mezilidských vztahů. Přitom vše, co prožíváme, je pochopitelné. Strach z nejisté budoucnosti, strach z neviditelného nepřítele, k němuž jsme přímo vybízeni, naši mysl zatemňuje. Energie strachu nemůže být z principu hybnou silou vedoucí k porozumění děje, v jehož středu se nacházíme. Neumožňuje nám uvažovat s chladnou myslí a prohlédnout skutečné záměry těch, kdo se prohlašují za naše ochránce; těch, kteří se nás v roli zkušených zaměstnanců reklamní agentury - stát - snaží přesvědčit, kudy vede CESTA KE ŠTĚSTÍ, a slibují, že nás na jejím konci provedou bránou k jejímu završení.

Při pohledu zblízka je však patrné, že květiny, jimiž je ozdobena, jsou umělé a barva nápisu na mnoha místech značně oprýskaná. Budeme přesto i nadále ve své poslušnosti natolik slepí a odhodláni živit touhu branou projít?

ALE - KAM?

Co považujeme za štěstí? Co nám do budoucna vystačí ke spokojenosti, pocitu štěstí? Do jaké míry jsme již obsah onoho slova vyprázdnili...! Reprezentoval ho v čase nedávno minulém ŠŤASTNÝ úsměv onoho poslušného návštěvníka restaurace prokazujícího mobilním telefonem svoji loajálnost k vyhlášeným nařízením? Přestože protiprávním?

Za onou branou se však již bez svého průvodce, či spíše našeptávače, neobejdeme. Další krok je možný již jen s jeho svolením, v jeho režii... již jen jako ŠŤASTNI ve své nesvobodě. Inu, slepota Ducha neumožňuje člověku vidět sebe samého jako slepého. Nevidí, kam se nechal svou slepou poslušností zavést. Nepostřehl klam pozlátka brány.

Rád bych psal předchozí řádky podmiňovacím způsobem; při pohledu kolem sebe mám však za to, že mnozí z nás již branou prošli. Ochotně zmanipulováni všudy a vždy přítomnou reklamou vyzdvihující vhodnost či správnost toho či onoho. A nezávisle na tom, zda se jedná o nezbytnost očkování, či šampon na vlasy. Do světa vazalství, slepé poslušnosti vstupujeme sami a dobrovolně díky neochotě se trvale zamýšlet nad důsledky svých rozhodnutí a následně dopady svých činů.

Zaprodat svou duši a následně žít jařmo svého rozhodnutí, cíleně přehlížet její hlas lze snadno. Lákadel okolního světa je mnoho a výhody s nimi spojené jsou tak příjemné...

Modelovým příkladem potlačení hlasu svědomí nechť je fiktivní příběh dvou rodin, žijících v jednom rozlehlém domě. Dvou otců, kteří se respektovali a které bychom po nějaký čas mohli označit i za přátele.

V přízemí onoho domu žil se svou ženou a dvěma dětmi jeho správce, v patře se svou ženou, čtyřmi dětmi a starými rodiči majitel. Psal se však rok 1940 a majitel byl Žid. A stalo se v těch letech nevyhnutelné. Jednoho dne časně zrána ještě za tmy byli všichni obyvatelé domu probuzeni hlukem vyrážených dveří. Že se oné noci stane, k čemu i došlo, nijak překvapivé nebylo. Předcházela tomu řada nařízení, která krok za krokem ztěžovala život lidem židovského původu. Postupně a nezadržitelně. Stejně tak se však proměňoval vztah muže - správce k majiteli domu. Zpočátku hlasitě projevovaný nesouhlas s tím, jak se jeho příteli žije stále obtížněji přes krátké období vyplněné snahou pomoci a ještě kratší čas bezmoci se proměnil ve lhostejnost. Vždyť je to jeho život, ne můj. Mně se to vlastně netýká. On se narodil jako Žid, ne já.

A tak onoho rána, ledva utichl hřmot v domě, dětský pláč a dupot okovaných bot po schodech; sotva se v domě ještě před rozedněním opět rozhostil klid, pocítil muž z přízemí, byť se přitom trochu ošíval, pocit úlevy. A v domě, do jehož vyprázdněného bytu v patře se s rodinou nastěhoval vysoký důstojník SS, zůstal správcem i nadále. Roky běžely, vzpomínky na jeho někdejšího přítele pomalu bledly, až ustaly.

Válka skončila a muž z přízemí obdržel hned po osvobození dekret na velký byt v prvním patře. Měl na něj přece nárok! Jeho rodina se rozrostla, s nepřítelem se nezapletl, průkaz způsobilosti získal, a tak se stal majitelem bytu v patře. Byl JEHO! Ostatně po něm vskrytu odjakživa toužil, přece si ho zasloužil!

Jeho dosud právoplatný majitel, Žid, se však vrátil. Přežil jako jediný z celé rodiny všechny hrůzy koncentračního tábora, přežil po osvobození těžké časy rekonvalescence v provizorní nemocnici kdesi v Polsku, přežil i strastiplnou cestu zpět domů a přišel okamžik, v němž pohlédl do očí svého kdysi přítele, pro kterého se však od jisté chvíle stal přítěží.

Co se stalo pak? Nevím, vždyť jde o fiktivní příběh. Současně však o situaci, kterou v nesčetných obměnách prožíváme dnes a denně. Jde o pohled do očí svědomí. A svědomí nerozeznává dne a noci. Před jeho trvale otevřenýma očima se není kam schovat. V tak vyhrocené situaci jako muž z příběhu se možná ocitne jen jeden z mála z nás. Situace, v nichž si sami našeptáváme, že o nic nejde, však nejsou výjimečné a hranici přípustného posouváme často příliš ochotně.

Vždyť - kam až jsme se posunuli v posuzování přípustného; co jsme přestali vnímat jako zásah do nezpochybnitelného práva na soukromí, jak nezřetelnou se stala nepřekročitelná hranice intimity života, která by měla být nedílnou součástí svobody BYTÍ. Kolik již vyšlo rozhodnutí NSS, týkajících se protiprávnosti nařízení vyhlašovaných vládou, jimiž byla postupně omezována naše práva. Podobnost se životem v Orwellovském světě dělícím občany na privilegované a ty druhé, vytlačované na okraj, začíná být příliš nápadná.

Co je však z mého pohledu snad ještě víc zarážející, je postoj společnosti k falešně nastaveným pravidlům hry, kterou s námi mocní hrají. Jak ochotně jsme na ně přistoupili a vycházeli jim dokonce i vstříc. Jak ochotně onu hru hrajeme a sami ze svého středu vytěsňujeme kohokoli, kdo se odmítl podvolit nezastírané nezákonnosti a nestat se tak součástí zmanipulovaného stáda.

Konformita myšlení vždy byla, je a bude nejen ztrátou tvořivosti, ale v delším časovém horizontu i hrozbou zániku živočišného druhu, jde proti principu evoluce. Jsme téměř v přímém přenosu svědky společenské selekce na hodné a zlobivé, přizpůsobivé a nepřizpůsobivé. V blízké budoucnosti možná i na ty, kteří budou mít právo na život a ty, jimž bude upřeno.

Je moje asociace spojená s rampou v Osvětimi přitažena za vlasy?

Mám za to, že jsme při posuzování kvality Života velmi slevili ve volbě jeho kritérií. Mám nepříjemný pocit při pohledu na člověka, s jakou samozřejmostí dokazuje, že BYL A JE TÍM POSLUŠNÝM, přestože se druhá strana chová protiprávně. Prokazovat se ZELENOU TEČKOU je pro mne akt neslučitelný s lidskou důstojností umocněný tím, že "bezděky" tak souhlasíme s vyloučením svobody volby "toho druhého", přestože je spojována s proklamovanou dobrovolností.

Mám za morálně obtížně přijatelné užívat takto neoprávněných výsad; jeví se mi jako tichý souhlas s diskriminací těch, kdo se odmítli podvolit diktátu zvůle.

Mám za to, že se tak zaplétáme do pavučiny lákadel zdánlivé svobody, v níž však svobodě ducha začíná být těsno a ať vědomě či nevědomě, ale s narůstajícími obtížemi se snažíme potlačit prozatím nesnadno definovatelný pocit viny. Avšak ať tak či tak, vždy bude platit Jungovo: "Kdyby jen lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu... Vědomí viny má tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy... Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem."

Myslím, že právě teď v čase mezi je namístě uvědomění, že ke skutečné spáse člověka dojde až v okamžiku probuzení jeho latentně spící tvořivosti. To považuji za skutečnou REVOLUCI DUCHA. Pak se může naplnit to, co nám bylo dáno do vínku skrze dar tvořivosti. Jen tak si budeme moci ověřit pravdivost úsloví

MENS AGITAT MOLEM.

Duch skutečně dokáže ve prospěch člověka hýbat hmotou. Stačí si uvědomit, v čem spočívá podstata tvořivosti, jádro zdravé "neposlušnosti".

Míra vnitřní svobody národa odvisí od schopnosti reálného vyhodnocení událostí běžného dne jedním každým z nás.

Začneme přemýšlet?




Jan Konfršt

13. 6. 2022



Zdroj: přeposláno přáteli od autora